Zápisky
Píšu knihu o sedmi letech, která mě dostala ze 155 kilo a pervitinu tam, kde jsem dnes. Sem ukládám to, co při tom vzniká.
Jsou to tři druhy textů.
Z knihy. Momenty, které jsem prožil a roky potlačoval. Některé se do knihy dostanou celé, jiné z ní vypadnou a zůstanou jen tady.
O psaní. Kde se zaseknu a co se děje, když se mám vracet do let, do kterých se mi vracet nechce.
O vydávání. Co obnáší vydat si knihu sám. Kolik to stojí, co jsem o tom nevěděl a kde přesně jsem teď.
Nic z toho není návod. Je to jen to, co se děje, zatímco ta kniha vzniká.
-
Vždyť ty nejsi závislý
První člověk, kterému jsem řekl, že chodím do abstinentského klubu, byla moje máma.
-
Nerozhodl jsem se to napsat. Rozhodl jsem se to nesmazat.
Když jsem před dvěma lety začínal, udělal jsem si osnovu. Chtěl jsem vědět, jaké kapitoly mě čekají a v jakém pořadí půjdou. O tom, jak jsem si psaní organizoval, napíšu jindy — teď je podstatné něco jiného.
-
Já můžu
Tahle fotka je z 10. září 2023. Tehdy jsem poprvé v životě stál ve vysokých horách.
-
Víkend, během kterého jsem nenapsal ani slovo
O víkendu jsem byl s kamarády na festivalu Slnko na skalách. Celý se nese v tématu extrémní turistiky — přednášky lidí, kteří někam došli po svých, a program, který s tím souvisí. Protože mně turistika změnila život, nemohl jsem tam chybět.
-
Deset let jsem si myslel, že na tom obraze je napsáno něco jiného
Tuhle fotku jsem vyfotil 8. června 2014. Je to můj tehdejší pokoj — gauč, skříň, budík na stolku. A nad gaučem obraz, který jsem si nechal namalovat pár měsíců předtím.
-
O pervitinu tehdy nevěděl nikdo
Tuhle fotku udělala teta Majka 22. února 2019, pár minut předtím, než jsme vyrazili na ples. Navrhla mi, abych šel s nimi. Přišlo mi to jako pozvání pobavit se a přijal jsem.
-
Co mi redaktorka vytkla na první kapitole
Mít hotový rukopis je jedna věc. Ke knize je odtud ještě daleko.
-
Stačí zvládnout jen dnešek
Během mojí proměny mi Mino jednoho dne řekl: „Zkusíš box?"
-
O pár let později
Před pár lety jsem se chtěl přihlásit na seznamku. V té době jsem byl obézní a věděl jsem přesně, co se bude dít — nikoho nezaujmu. Tak jsem šel hledat fotografa. Někoho, kdo by mě nafotil „v lepším světle“. Věděl jsem, že to nebudu já. Věděl jsem, že ze sebe dělám někoho jiného. A stejně jsem to chtěl.
-
Stejné kopce, jiný člověk
Bylo to jen tak, mimochodem, během tréninku. Mino řekl něco ve smyslu: večer se půjdeme projít na Skalku. Jako by to byla úplná maličkost.
