O pervitinu tehdy nevěděl nikdo

Tuhle fotku udělala teta Majka 22. února 2019, pár minut předtím, než jsme vyrazili na ples. Navrhla mi, abych šel s nimi. Přišlo mi to jako pozvání pobavit se a přijal jsem.

Téma kostýmů jsem nevymyslel já. Ke kostýmu jsem nepřiložil ruku. Nic. Jen jsem se nechal svézt na vlně — přesně tak, jak jsem tehdy fungoval ve všem ostatním. Žádná vědomá aktivita, žádná námaha. Když se o všechno postarají ostatní, je vymýšlení kostýmu zábava.

Břicho na tom kostýmu je vycpané. Jen trochu. Zbytek ne.

Nakonec jsem šel, se sestřenicí, a docela jsem se pobavil. Dokonce jsem si zatančil. Nikdy předtím jsem netančil — a ani to, co jsem dělal ten večer, se tancem nazvat nedalo. Ale tehdy jsem si to myslel.

Chodil jsem tehdy do práce. Repetitivní, ale chodil. Seděl jsem mezi kolegy, mluvil s nimi, chodil na obědy. Nebyl jsem zavřený doma. Zavřený jsem byl jenom večer — čtyři stěny, dvě kočky, chipsy a nějaký seriál. Občas láhev vína se známou, která mě táhla dolů víc, než jsem si připouštěl. Díky ní jsem se vlastně vrátil k pervitinu.

O tom nevěděl nikdo. Chci to napsat přesně, protože je to podstatné: v té době nevěděl o mojí pervitinové minulosti ani jeden jediný člověk. Ani rodina. Ani teta Majka, která mě na ten ples zvala. Ani lidi, se kterými jsem seděl v kanceláři.

Kolik jsem tehdy vážil, nevím. Byly to ty dva roky, kdy jsem se přestal vážit úplně. Mám doma přesný záznam každého vážení od 15. července 2020 — datum, číslo, všechno. Před tímhle datem nemám nic. Ne proto, že bych zápisy ztratil. Proto, že jsem na váhu nevstoupil. Člověk, který se neváží, nemusí vědět, kde je.

Fotek z toho období mám čtyři nebo pět. Tohle je jedna z nich.

Nepamatuju si, co jsem si u ní tehdy pomyslel. Možná nic. Dneska mě u ní napadá, že takhle jsem si představoval svoji budoucnost — smutek schovaný za maskou, kterou si ani sám nevyrobím.

Nikdo na té fotce nevidí, co bylo předtím a co bude potom. Vidět je jen chlap v červených laclech, který se usmívá.