Proč to není další motivační příručka?

Toto není další motivační příručka plná prázdných frází o tom, jak zázračně zhubnout. Je to surová a místy bolestivá zpověď o tom, jak hluboko člověk dokáže klesnout, když začne utíkat sám před sebou.

Začíná se v dětství, při křiku za dveřmi a nocích pod peřinou. Uprostřed je tmavý pokoj, ve kterém jsem se 155 kilogramy a závislostí na pervitinu čekal na vlastní konec — schizofrenické bludy, izolace, samota bez dna. Lhal jsem si, že mým problémem je váha. Ve skutečnosti jím byla chybějící sebeláska a smutek, který jsem si nesl z dětství.

Kniha ale není jen o pádu. Je to podrobná mapa cesty zpátky — i se všemi místy, kde jsem z ní zešel. O tom, jak jsem se přestal vymlouvat, jak jsem se naučil říkat životu „ANO" a jak se z muže, který si přes břicho neuměl zavázat tkaničky, stal člověk, který běhá půlmaratóny a stál na nejvyšší hoře Evropy.

Nenajdete tu žádné diety. Najdete tu moje vlastní poznámky a poučení, která mě ta cesta stála roky. Psal jsem to pro každého, kdo si dnes lže tak, jak jsem si kdysi lhal já.

Ukázka z knihy — Zradil jsem světlo

Pomalu jsem se dostával zpátky do normálu. Práce, kterou jsem si po tom všem našel, mi sedla. Rychle jsem se v ní uchytil, jako bych konečně zapadl tam, kam patřím. Všechno nasvědčovalo tomu, že to bude jen lepší. Možná to tak chvíli i bylo.

Ale něco ve mně zůstalo tiché a živé zároveň. Něco, co nezmizelo ani s novým bytem, ani s výplatou, ani s každodenním úspěchem. Samota. Ne ta obyčejná, kterou cítíš, když nemáš s kým jít na kávu. Ta hlubší — zakořeněná v tichu, v dětství, v nocích, které se zdají nekonečné, i když jsi už dospělý a máš pod kontrolou celý svůj den.

Ta samota nikdy neodezněla. Jen ztichla. A v tom tichu číhala. Čekala na chvíli, kdy se bude moct znovu ozvat. Nechtěl jsem ji slyšet — kdo by chtěl? Ale čím víc jsem se tvářil, že je všechno v pořádku, tím hlasněji se mi vkrádala do myšlenek.

A tak jsem jednoho dne uvěřil staré lži. Že mi pomůže trochu uvolnění, malý únik, jeden večer. Možná i pomohl. Na chvíli. Ale cenu za tu chvíli jsem znal. Jednou jsem ji už platil — a stejně jsem to udělal znovu.

Znovu jsem si dal pervitin.

Napadlo mě, že jen jednou. Jen si připomenout ten pocit. Jeden večer, jedno zapomnění.

Stačilo pár telefonátů. Do dvou hodin jsem měl doma deset dávek. Řekl jsem si, že si dám jednu. Jen jednu. Zbytek si nechám na jindy. Ale to „jindy" přišlo hned druhý den. A pak zas. A zas.

Říká se, že když porušíš abstinenci, nezačínáš od nuly. Pokračuješ tam, kde jsi skončil. Přesně to se stalo. Byl čtvrtý den a já o sobě nevěděl. Netušil jsem, co dělám ani kam směřuji. Byl jsem tak sfetovaný, že jsem ráno nešel do práce. Telefon jsem nebral. Bylo mi to jedno. Všechno. Všichni.

Znovu jsem padal. Ale jinak než předtím. Tišeji. Hloupěji. Vědoměji.

Zradil jsem světlo, které mě předtím táhlo ven. A přitom jsem ho sám zapálil. Sám jsem ho i uhasil.

Přestal jsem až tehdy, když jsem utratil všechno, co jsem měl. Všechny dávky. Všechnu energii. Všechnu hrdost.

Až když se mi mysl trochu rozjasnila, dopadlo to na mě. Útržky vzpomínek — někdo mi bouchal na dveře, kdosi stál za zdí a volal moje jméno. Netuším kdo. Netuším proč. Vím jen, že jsem se nehýbal. Tvářil jsem se, že neexistuji. Jen aby mě nenašli ležet sfetovaného na zemi v koupelně. Jen aby nikdo neviděl tu hanbu.

A teď? Teď jsem jen seděl a koukal do zdi. Jak se vrátím do práce? Jak to vysvětlím? Co řeknu, když se budou ptát?

Tehdy mi to došlo. Co jsem udělal. Co jsem ohrozil. Práci, kterou jsem měl rád. Zázemí, které jsem si pracně vybudoval. Byt, ve kterém jsem po letech cítil domov. Ale hlavně zdraví. To poslední, co mi ještě zbývalo.

V práci jsem skončil na výslechu. Vymyslel jsem si hloupou lež, které určitě nikdo nevěřil. Dostal jsem neomluvnou absenci a podmínku. Nikdo nic neřekl nahlas, ale cítil jsem, že všichni vědí.

Ten večer jsem seděl v pokoji se staženým žaludkem. Díval jsem se do země, ticho jako nikdy předtím. Přemýšlel jsem nad tím, co jsem udělal a co všechno jsem dal v sázku. A přestože jsem možná ještě hluboko v sobě cítil, že to není naposledy, ten večer jsem si řekl, že je konec.

Ne proto, že bych věděl, jak dál. Ne proto, že bych měl sílu. Ale proto, že už nebylo kam jít. Byl jsem prázdný. Vyčerpaný. Unavený ze sebe samého.

A tak jsem se rozhodl, že s pervitinem je konec. Musí být. A i když jsem tomu možná ještě úplně nevěřil, aspoň jsem začal jít správným směrem.

Protože i iluze naděje je víc než nic.

Co v knize nenajdete

Diety ani jídelníčky.
Tréninkové plány.
Návod, jak zhubnout.
Odborné rady o závislosti.
Slib, že to vyjde každému.
Motivační pointu na konci každé kapitoly.

Je tu jen to, co se skutečně stalo — i místa, kde jsem z cesty sešel.

Pro koho píšu

Nepíšu to pro lidi, kteří hledají inspiraci. Píšu to pro lidi, kteří si lžou — tak, jak jsem si roky lhal já. Pro ty, kteří vědí, co by měli dělat, ale dělají něco jiného. Ne proto, že by byli slabí, ale proto, že jim něco chybí a ještě to ani nepojmenovali. Tu věc jsem já hledal sedm let.