Deset let jsem si myslel, že na tom obraze je napsáno něco jiného

Tuhle fotku jsem vyfotil 8. června 2014. Je to můj tehdejší pokoj — gauč, skříň, budík na stolku. A nad gaučem obraz, který jsem si nechal namalovat pár měsíců předtím.

Nebylo za tím nic hlubokého. Chtěl jsem, aby to u mě vypadalo hezčí. Na Facebooku jsem našel místní malířku, Zuzanu Kolaďovou, a napsal jí. Poslala mi návrhy toho, co by mi uměla nakreslit, a když jsem mezi nimi zahlédl strom, bylo rozhodnuto. Bonsaje mě fascinovaly odjakživa, jako asi každého.

Na předloze byly po okrajích jakési nápisy a v tu chvíli mě napadlo, že to posunu o úroveň výš. Nechci tam mít ozdobu, chci tam mít větu. A chtěl jsem ji v hieroglyfech.

Vygooglil jsem si profesora, který se věnuje starým jazykům, napsal mu mail a poprosil ho, jestli by mi s překladem nepomohl. Odepsal, že hieroglyfům se nevěnuje — ale jestli chci, udělá mi to v klínovém písmu.

Souhlasil jsem. Dokument, který mi poslal, má datum 20. ledna 2014 a mám ho dodnes. Je v něm ta samá věta ve třech podobách: ugaritsky, hebrejsky a akkadsky. U hebrejštiny je i přepis do latinky, takže se dá přečíst i bez znalosti písma. Na obraz šla akkadská verze, klínovým písmem. Obraz je na zadní straně podepsaný a datovaný 2/2014, takže Zuzana ho malovala měsíc poté, co mi přišel překlad.

Proč právě ta věta

Byl jsem tehdy úplně ztracený. V životě jsem neměl nic kromě práce a programování. Žádné kamarády. Práci, telku a jídlo — to byly tři věci, které tvořily můj den, a nic mezi tím.

Ráno jsem si nastavoval dvacet budíků. Ne dva, ne pět. Dvacet. Jinak jsem se z postele nezvedl.

A právě v tom období jsem se po dvou letech vrátil k pervitinu. Nebyla to první zkušenost, to je podstatný rozdíl — byl to návrat k něčemu, o čem jsem už věděl, co mi dělá. Nevěděl o tom nikdo. Ani rodina, ani lidi v práci. To mě tížilo ze všeho nejvíc. Ne samotné braní, ale to, že jsem s tím byl sám.

Do takového stavu jsem si vybral větu na zeď.

Co jsem si roky myslel, že tam je

Že je tam něco o pomáhání druhým. Buď „pomoz sám sobě a pomůžeš ostatním", nebo „pomoz jiným a pomůžeš sám sobě". Přesné znění jsem si nepamatoval, ale byl jsem si jistý, že je to o dávání.

O víkendu jsem ten starý dokument otevřel znovu a přečetl si ho pořádně.

Hebrejská verze zní ʿazor li, taʿazor lecha. To „li" znamená mně. To „lecha" znamená tobě. Ugaritská verze je postavená úplně stejně.

Pomoz mně a pomůžeš sobě.

Ne druhým. Mně.

Co to znamená

Člověk, který o svém problému neřekl ani jednomu živému člověku, si pověsil nad gauč prosbu o pomoc. V první osobě. Přímou.

A nechal ji napsat tak, aby ji nikdo nepřečetl.

Nejzvláštnější na tom je, že to nebyl ani můj nápad. Já jsem chtěl hieroglyfy. Klínové písmo navrhl profesor, protože hieroglyfům se nevěnoval. Takže ten úkryt se stal ještě dokonalejším náhodou — písmo, které na Slovensku přečte možná pár desítek lidí, a já mezi nimi nejsem.

Nejsem člověk, který by v tomhle viděl osud. Nemyslím si, že mi to někdo poslal. Myslím si jen to, že jsem tehdy prosil o pomoc jediným způsobem, jaký jsem si uměl dovolit — takovým, u kterého nehrozilo, že mě někdo uslyší. A že jsem si potom tu prosbu v hlavě přepsal na něco neškodnějšího a deset let s tou verzí žil.

Trvalo dalších šest let, než jsem o pomoc požádal nahlas.

Obraz mi visí v obýváku dodnes.

Píšu o tom v knize — kapitola 1, podkapitola Smutek na duši.