Deník — Jozef Môstka

Startovní číslo 29 — první závod

jozef@mostka.sk (Jozef Môstka) — Mon, 17 Aug 2026 00:00:00 +0000

17. září 2017. Beh Zubrohlavským chotárom, druhý ročník. Na startovním čísle mám dvacet devět a na fotce z cíle držím v ruce medaili.

Půl roku předtím jsem začal cvičit s trenérem Minem. Za těch šest měsíců šlo dole dvacet kilo. Poprvé v životě jsem měl pocit, že se hybím správným směrem — a tak jsem se na závod přihlásil spontánně. Vždyť už jsem přece sportovec.

Nebyl jsem. Na trati jsem si nadával. Že na co jsem se to dal. Že na to nemám. Že celé to cvičení, celé to hubnutí byl jeden velký omyl. Do cíle jsem doběhl téměř poslední. Mino tam čekal a podával mi ruku. Já jsem se zmohl jen na jednu větu: „Nikdo mi neřekl, že budeme běhat kopce!"

Všichni mě chválili. Já jsem z toho dobrý pocit neměl. Navenek úspěch — dvacet kilo dole, dokončený závod, medaile. Vevnitř jsem byl úplně ztracený. Strachy z dětství mě táhly dolů i tehdy, když to zvenku vypadalo, že vyhrávám.

Byli tam tehdy i maminka s otčímem. Poprvé a naposledy mě maminka viděla sportovat. Nevěděla, co se ve mně ten den děje. A já jsem dnes rád, že to nevěděla — a že mě viděla doběhnout do cíle.

Kapitola, ve které o tomto dni píšu, se jmenuje Záblesk světla, co zmizel ve tmě. Ten název nevznikl náhodou. Poslední vážení z toho období mám zapsaná z února a března 2018: 109,6 a 110,3 kg. Potom záznamy na dva roky končí. Další zápis ve váhovém deníku je až z 11. června 2020 — 155,3 kg. Mezi těmi dvěma čísly jsou dva roky, o kterých budu psát jindy.

Závod z roku 2017 byl záblesk. To, co přišlo po nich, je důvod, proč tuto knihu píšu.

Třetí podkapitola

jozef@mostka.sk (Jozef Môstka) — Fri, 14 Aug 2026 00:00:00 +0000

Tento týden jsem napsal jednu z nejtěžších podkapitol celé knihy. V poslední kapitole, kterou právě píšu, jich bude víc — je to kapitola, kde se všechno, co jsem dosud popsal, začíná skládat dohromady.

Psal jsem o terapii, na kterou jsem začal chodit, protože jsem nevěřil, že dokážu milovat. Ne proto, že bych o tom nikdy nepřemýšlel — ale proto, že celý život jsem byl sám, a s tím přichází přesvědčení, že to tak už zůstane. Bál jsem se, že moje city zůstaly pohřbené někde v dětství, v chvílích, které žádné dítě nemá zažít. O tom, co přesně se tehdy dělo, je celá první kapitola knihy.

Tato poslední kapitola je jiná. Není o tom, co se mi stalo, ale o tom, co jsem s tím udělal o desítka let později — jak jsem se na terapii pravidelně vracel k témuž místu, k malému chlapci, kterým jsem kdysi byl, a učil se s ním být v jedné místnosti bez toho, abych před ním utíkal.

Perníčky, o kterých už jsem psal

Když jsem dnes zveřejnil fotku perníčků, které jsem pekl loni v prosinci, napsal jsem, že jsem při nich přemýšlel nad posledním terapeutickým sezením. Teď vím, proč mi to sezení tehdy tak dlouho zůstalo v hlavě — psal jsem právě o něm. Když jsem tu scénu tehdy zapisoval, měl jsem slzy na krajíčku. Přesně takové, jaké jsem měl tehdy nad plechem u trouby.

A hned potom přišlo něco jiného — úsměv, jaký jsem na tváři neměl už delší dobu. Ne proto, že by bylo všechno vyřešené nebo dokonalé. Ale proto, že jsem poprvé opravdu cítil, že je to v pořádku přesně takové, jaké to je.

Co z toho zůstává

Naučil jsem se při písaní této podkapitoly hodně — o tom, jak se člověk dokáže vracet na to samé místo znovu a znovu, dokud se z bolesti nestane jen vzpomínka, ne rána. Všechno, co jsem se naučil, je dnes zapsané ve třetí podkapitole poslední kapitoly knihy.

Tato pasáž je z kapitoly Démon, který změnil všechny masky, podkapitoly Návrat k malému Jožkovi (pracovní název podkapitoly, ještě se může změnit).

Teta Majka a díra v ledě

jozef@mostka.sk (Jozef Môstka) — Tue, 11 Aug 2026 00:00:00 +0000

V lednu 2021 jsem stál po pás ve studené vodě zamrzlého jezera, s kusem ledu v rukou, obklopen lidmi, se kterými jsem se tu zimu pravidelně scházel při otužování. Na fotce to vypadá jednoduše — chlap v ledě, trochu úsměvný záběr. Za ní je ale kus cesty, který stál za vyprávění.

První vstup do ledové vody byl jiný. Byl jsem tam, se strachem i s hanbou za vlastní tělo. Tento den, o něco později, jsem už součástí skupiny — a to je přesně to, o čem je tato část knihy.

Za celým tím začátkem stojí moje teta Majka. V období, kdy jsem byl na dně — fyzicky těžký, vnitřně rozbitý — mě přijímala přesně takového, jaký jsem byl, bez podmínek. Nikdy netlačila, jen mě jemně posouvala směrem k pohybu. Nakonec mě dotlačila i k prvnímu otužování. Netušil jsem tehdy, že právě tento krok se stane jedním z bodů zlomu celého příběhu.

Z toho prvního, strašidelného vstupu do ledu se postupně stalo něco pravidelného — a s tím přišlo i něco, co jsem předtím nezažil: pocit sounáležitosti. Skupina lidí, kterým na mně záleželo, byla ostrým kontrastem k rokům samoty předtím.

Součástí této cesty byla i chvíle, kdy jsem si dovolil požádat trenérku o pomoc — a byl jsem spočátku odmítnut. Místo toho, aby mě to zlomilo, mě to posílilo. Uvědomil jsem si, že jsem si tento nový, skutečný život chtěl chránit. A že klíčem k tomu, abych v něm pokročil dál, bylo naučit se říkat „áno“ novým příležitostem, i když panoval strach.

Tento pasáž pochází z kapitoly Záblesk světla, co zmizel v tmě, podkapitoly Majka – můj největší opěrný bod a Jiskra, která zapálila naději.

Nápad, který přišel dvakrát

jozef@mostka.sk (Jozef Môstka) — Mon, 10 Aug 2026 00:00:00 +0000

Před osmi lety mi kolegové v práci řekli, že bych měl napsat knihu. Seděli jsme spolu a já jsem jim vyprávěl, co jsem do té doby zažil — život na ulici, půl roku bez výplaty, jak jsem se sám naučil programovat, přestože jsem ve škole na kuchaře propadal. Byl jsem tehdy totálně ztracený, občas jsem si dal pervitin. Nápad mi přesto připadal dobrý, i když s takovým životem, jaký jsem měl, by z toho tehdy bylo jen fiasko.

Stejný nápad mi přišel znovu o osm let později. Vnukla mi ho jedna konkrétní situace — pěkná, trochu směšná, s jedním kolegou a sázkou, kterou jsem s ním uzavřel. Je to jedna z mála pasáží v knize, u kterých jsem se při psaní sám smál. Nechám si ji na kapitolu, kam patří.

Rozdíl mezi tehdy a teď je jednoduchý: tehdy jsem měl nápad bez příběhu. Dnes, když mám hotových pět z šesti kapitol, mám téměř kompletní příběh. Předchozí kapitolu jsem dopsal před rokem, loni v květnu — tehdy příběh ještě kompletní nebyl. Kapitola, kterou píšu teď, je ta, ve které se uzavřel úplně.

Proč o tom teď píšu

Když jsem seděl nad touto částí knihy, uvědomil jsem si něco, co jsem předtím neviděl tak jasně — že ten samý nápad může dvakrát projít touto hlavou a znamenat dvě zcela odlišné věci. Poprvé byl únikem před vlastním životem. Podruhé byl uznáním, že ten život už se dá říct nahlas.

To je vlastně i důvod, proč tuto knihu píšu — ne proto, aby dokázala, že „všechno jde", ale proto, aby ukázala, co to opravdu stálo.

Píšu o tom v knize — kapitola Život je krásný, podkapitola Všechno jde.

První krok

jozef@mostka.sk (Jozef Môstka) — Fri, 07 Aug 2026 00:00:00 +0000

8. června 2020. V poledne stála ta krabice na schodišti. V pět odpoledne stál pás v obývacím pokoji.

944,90 €. Sto deset kilo železa, které dokáže jet dvacet dva kilometrů za hodinu.

Věděl jsem, že se sebou musím něco dělat. Ale nechtělo se mi zase začít cvičit. Tak jsem šel nejjednodušší cestou, které jsem byl tehdy schopen. Patnáct minut chůze denně. Ničeho více jsem tehdy nebyl schopen. Za tři dny jsem se postavil na váhu. 155,3 kg.

První tři měsíce šlo dolů devět kilo. Dalších jedenáct měsíců tři.

Píšu o tomto pásu v knihe — kapitola „Vzestup ze stínu minulosti", podkapitola „Každý krok má svůj význam".

První zápis

jozef@mostka.sk (Jozef Môstka) — Tue, 04 Aug 2026 00:00:00 +0000

19. Srpen 2021, 16:06. Sedím ve Fabii, otočím se a někdo mě vyfotí. Břicho na volantu, pás přes něj. Nepózoval jsem, nechystal jsem se. Takhle vznikají fotky, na kterých je člověk opravdu vidět.

Když ji dnes někomu ukážu, řekne totéž: takhle vypadal, když byl na dně.

Nebyl.

Čtyři dny předtím, 15. srpna v 9:56 ráno, jsem stál na váze. 143,2 kg. V tu chvíli jsem už měl dvanáct kilo dole.

Nejvíc jsem vážil 11. června 2020. 155,3 kg. Bylo to první vážení po dvou letech, kdy jsem se nevážil vůbec, protože jsem vědět nechtěl.