Deník — Jozef Môstka

Já můžu

jozef@mostka.sk (Jozef Môstka) — Mon, 14 Sep 2026 00:00:00 +0000

Tahle fotka je z 10. září 2023. Tehdy jsem poprvé v životě stál ve vysokých horách.

Bylo mi 36 let a vážil jsem 111 kilo. To je číslo, které dnes vypadá hrozivě, ale v tu chvíli znamenalo, že mám za sebou 44 kilo dolů. A hlavně znamenalo, že jsem konečně mohl.

Tři hodiny do kopce

Celou cestu se mi v hlavě opakovala jedna věta. Nebylo to nic vymyšleného, nepřišel jsem na ni cestou domů. Byla tam během chůze a čím výš jsme byli, tím hlasitější byla.

Já můžu.

Já můžu stoupat do kopce v Tatrách tři hodiny v kuse a pořád mi to jde. Vůbec nejsem unavený.

Člověk, který vážil přes sto čtyřicet kilo a večery trávil před telkou, si takovou větu jen tak neřekne. Ta věta není o výkonu. Je o tom, že tělo najednou dělá to, co mu řeknete, a ne to, co vám dovolí.

Tuhle myšlenku si pamatuju přesněji než trasu.

Poprvé s neznámými lidmi

Byl to můj první výlet s KST Nižná. Poprvé v životě jsem šel někam s lidmi, které jsem vůbec neznal.

Pro někoho je to běžná věc. Pro mě to byla největší bariéra celého dne — větší než převýšení.

Celý život jsem o sobě říkal, že jsem beznadějný introvert. Že mezi lidi nepatřím, že mě to vyčerpává, že to prostě není moje věc. Považoval jsem to za vlastnost. Za něco, co je dané a s čím se nedá nic dělat.

Ten den jsem zjistil, že to není pravda.

Nejsem introvert. Já jsem jen nikdy nepotkal lidi, se kterými bych měl co sdílet.

A jak taky. Donedávna mě zajímala telka, počítač a stav vymytého mozku. S kým se o tom mám bavit? O čem se má takový člověk bavit? Ty roky jsem si vysvětloval mlčením svoji povahu, přitom to bylo mlčení člověka, který nemá co říct, protože nic nedělá.

Když najednou jdete s někým pět hodin do kopce, máte společné téma automaticky. Jste na stejné pěšině, ve stejném počasí, se stejnou únavou. Řeč přijde sama.

Co se změnilo

Hory mi změnily pohled na svět. Nezní to jako velký objev, ale pro mě to byl.

Do září 2023 můj svět tvořily čtyři stěny, dvě kočky a práce. Po září 2023 v něm byli i lidé, kteří mi psali, kam se jde nejbližší víkend, a scenérie, která mě dostávala na každém kroku.

Bylo to nesmírně šťastné období a vím přesně, kdy začalo.

Tehdy jsem ještě netušil, že za necelé dva roky budu stát na Elbrusu. V tu chvíli by mě to ani nenapadlo. Stačilo mi, že jsem přišel nahoru a že jsem nebyl unavený.

Píšu o tom v knize — kapitola Mozaika života, podkapitola Hora, která mě přijala.

Víkend, během kterého jsem nenapsal ani slovo

jozef@mostka.sk (Jozef Môstka) — Fri, 11 Sep 2026 00:00:00 +0000

O víkendu jsem byl s kamarády na festivalu Slnko na skalách. Celý se nese v tématu extrémní turistiky — přednášky lidí, kteří někam došli po svých, a program, který s tím souvisí. Protože mně turistika změnila život, nemohl jsem tam chybět.

Vzal jsem si s sebou práci.

O termínech

Rukopis má být hotový v polovině listopadu. Nikdo mi ten termín nedal, stanovil jsem si ho sám, protože bez hotového rukopisu se nedá spustit nic dalšího — ani redakce, ani sazba, ani kampaň. Z toho mi vychází tempo kapitola a půl týdně.

Ten týden předtím jsem napsal jednu. Takže jsem měl manko ještě před odjezdem a řekl jsem si, že si to na festivalu doženu. Kde je lepší místo na psaní knihy než v lese pod skalami.

Tohle je klam, kterému jsem uvěřil úplně dobrovolně.

O spaní v hamace

Chtěl jsem si přírodu užít naplno, tak jsem nespal ve stanu. Pověsil jsem si hamaku mezi dva stromy, s výhledem přímo na oblohu. I to jsem si zdůvodnil prací — že to bude inspirace na další den psaní.

A povím vám, že když usínáte v lůně přírody, slyšíte věci, které v rušném městě nezaslechnete nikdy. Luční koníky. Vítr v korunách. Síť se pod vámi pomalu houpe a nad vámi jsou hvězdy.

Ve tři ráno začalo pršet. Nic dramatického — rychle jsem roztáhl plachtu nad hamaku a spal dál. Ještě chvíli jsem poslouchal, jak kapky dopadají na plachtu a jak vítr naráží do stromů, a pak jsem usnul znovu.

Ráno jsem měl notebook úplně suchý a úplně nepoužitý.

O tom, proč jsem nic nenapsal

Protože jsem si užíval přírodu, věnoval se kamarádům a chodil na program. To je celé vysvětlení a nemám k němu co dodat.

Kousek mě to štve a kousek ne. Psaní knihy o tom, jak jsem se naučil žít, se dá dostat do bodu, kdy vám brání žít. Ten víkend byl přesně to, o čem kniha je — a kdybych ho proseděl nad klávesnicí, bylo by to trochu směšné.

To ale nemění fakt, že mám manko. Půl kapitoly, přesně. Doháním to tenhle týden.

O přednášce, která mě dostala

Nejvíc mě zasáhli Michal Tlelka a Sofia Bočeva a jejich vyprávění s názvem 215 dní pěšky napříč Himálajemi.

Nepálský Great Himalaya Trail měří 1 700 kilometrů a říká se mu nejtěžší trek světa. Za celou historii ho prošlo asi sto lidí. Michala napadlo rozšířit ho o dvě další země a propojit nejzápadnější osmitisícovku, Nanga Parbat v Pákistánu, přes Indii a Nepál s tou nejvýchodnější, Kančendžengou.

Prvních tři sta kilometrů v Pákistánu šel sám. Pak se k němu přidala Sofia a společně to došli až do základního tábora pod Kančendžengou.

Od května do Vánoc. Víc než 3 600 kilometrů. 160 tisíc výškových metrů. 62 vysokohorských sedel, z nichž dvacet bylo nad pět tisíc metrů.

O malých příbězích

Seděl jsem na té přednášce a napadlo mě, na co si vlastně hraju se svým malým příběhem. Oni přešli nejvyšší pohoří světa. Já jsem zhubl a přestal brát.

Chvíli mě to drželo a pak mi došlo, že nemusím přejít Himálaje, abych někoho oslovil.

Michal se Sofií inspirují mě. Nikdy nepůjdu tam, kde byli oni, a stejně jsem z toho večera odcházel jiný, než jsem přišel.

Přesně tak si i můj příběh najde svoje lidi. Nebude jich tolik a nebudou to ti samí — ale někde je člověk, který sedí doma mezi čtyřmi stěnami a říká si, že je to normální. A možná mu ta kniha změní život tak, jak jsem si ho změnil já sám.

Kvůli tomu ji píšu.

Půl kapitoly dlužím. Doháním to tenhle týden.

Deset let jsem si myslel, že na tom obraze je napsáno něco jiného

jozef@mostka.sk (Jozef Môstka) — Mon, 07 Sep 2026 00:00:00 +0000

Tuhle fotku jsem vyfotil 8. června 2014. Je to můj tehdejší pokoj — gauč, skříň, budík na stolku. A nad gaučem obraz, který jsem si nechal namalovat pár měsíců předtím.

Nebylo za tím nic hlubokého. Chtěl jsem, aby to u mě vypadalo hezčí. Na Facebooku jsem našel místní malířku, Zuzanu Kolaďovou, a napsal jí. Poslala mi návrhy toho, co by mi uměla nakreslit, a když jsem mezi nimi zahlédl strom, bylo rozhodnuto. Bonsaje mě fascinovaly odjakživa, jako asi každého.

Na předloze byly po okrajích jakési nápisy a v tu chvíli mě napadlo, že to posunu o úroveň výš. Nechci tam mít ozdobu, chci tam mít větu. A chtěl jsem ji v hieroglyfech.

Vygooglil jsem si profesora, který se věnuje starým jazykům, napsal mu mail a poprosil ho, jestli by mi s překladem nepomohl. Odepsal, že hieroglyfům se nevěnuje — ale jestli chci, udělá mi to v klínovém písmu.

Souhlasil jsem. Dokument, který mi poslal, má datum 20. ledna 2014 a mám ho dodnes. Je v něm ta samá věta ve třech podobách: ugaritsky, hebrejsky a akkadsky. U hebrejštiny je i přepis do latinky, takže se dá přečíst i bez znalosti písma. Na obraz šla akkadská verze, klínovým písmem. Obraz je na zadní straně podepsaný a datovaný 2/2014, takže Zuzana ho malovala měsíc poté, co mi přišel překlad.

Proč právě ta věta

Byl jsem tehdy úplně ztracený. V životě jsem neměl nic kromě práce a programování. Žádné kamarády. Práci, telku a jídlo — to byly tři věci, které tvořily můj den, a nic mezi tím.

Ráno jsem si nastavoval dvacet budíků. Ne dva, ne pět. Dvacet. Jinak jsem se z postele nezvedl.

A právě v tom období jsem se po dvou letech vrátil k pervitinu. Nebyla to první zkušenost, to je podstatný rozdíl — byl to návrat k něčemu, o čem jsem už věděl, co mi dělá. Nevěděl o tom nikdo. Ani rodina, ani lidi v práci. To mě tížilo ze všeho nejvíc. Ne samotné braní, ale to, že jsem s tím byl sám.

Do takového stavu jsem si vybral větu na zeď.

Co jsem si roky myslel, že tam je

Že je tam něco o pomáhání druhým. Buď „pomoz sám sobě a pomůžeš ostatním", nebo „pomoz jiným a pomůžeš sám sobě". Přesné znění jsem si nepamatoval, ale byl jsem si jistý, že je to o dávání.

O víkendu jsem ten starý dokument otevřel znovu a přečetl si ho pořádně.

Hebrejská verze zní ʿazor li, taʿazor lecha. To „li" znamená mně. To „lecha" znamená tobě. Ugaritská verze je postavená úplně stejně.

Pomoz mně a pomůžeš sobě.

Ne druhým. Mně.

Co to znamená

Člověk, který o svém problému neřekl ani jednomu živému člověku, si pověsil nad gauč prosbu o pomoc. V první osobě. Přímou.

A nechal ji napsat tak, aby ji nikdo nepřečetl.

Nejzvláštnější na tom je, že to nebyl ani můj nápad. Já jsem chtěl hieroglyfy. Klínové písmo navrhl profesor, protože hieroglyfům se nevěnoval. Takže ten úkryt se stal ještě dokonalejším náhodou — písmo, které na Slovensku přečte možná pár desítek lidí, a já mezi nimi nejsem.

Nejsem člověk, který by v tomhle viděl osud. Nemyslím si, že mi to někdo poslal. Myslím si jen to, že jsem tehdy prosil o pomoc jediným způsobem, jaký jsem si uměl dovolit — takovým, u kterého nehrozilo, že mě někdo uslyší. A že jsem si potom tu prosbu v hlavě přepsal na něco neškodnějšího a deset let s tou verzí žil.

Trvalo dalších šest let, než jsem o pomoc požádal nahlas.

Obraz mi visí v obýváku dodnes.

Píšu o tom v knize — kapitola 1, podkapitola Smutek na duši.

O pervitinu tehdy nevěděl nikdo

jozef@mostka.sk (Jozef Môstka) — Fri, 04 Sep 2026 00:00:00 +0000

Tuhle fotku udělala teta Majka 22. února 2019, pár minut předtím, než jsme vyrazili na ples. Navrhla mi, abych šel s nimi. Přišlo mi to jako pozvání pobavit se a přijal jsem.

Téma kostýmů jsem nevymyslel já. Ke kostýmu jsem nepřiložil ruku. Nic. Jen jsem se nechal svézt na vlně — přesně tak, jak jsem tehdy fungoval ve všem ostatním. Žádná vědomá aktivita, žádná námaha. Když se o všechno postarají ostatní, je vymýšlení kostýmu zábava.

Břicho na tom kostýmu je vycpané. Jen trochu. Zbytek ne.

Nakonec jsem šel, se sestřenicí, a docela jsem se pobavil. Dokonce jsem si zatančil. Nikdy předtím jsem netančil — a ani to, co jsem dělal ten večer, se tancem nazvat nedalo. Ale tehdy jsem si to myslel.

Chodil jsem tehdy do práce. Repetitivní, ale chodil. Seděl jsem mezi kolegy, mluvil s nimi, chodil na obědy. Nebyl jsem zavřený doma. Zavřený jsem byl jenom večer — čtyři stěny, dvě kočky, chipsy a nějaký seriál. Občas láhev vína se známou, která mě táhla dolů víc, než jsem si připouštěl. Díky ní jsem se vlastně vrátil k pervitinu.

O tom nevěděl nikdo. Chci to napsat přesně, protože je to podstatné: v té době nevěděl o mojí pervitinové minulosti ani jeden jediný člověk. Ani rodina. Ani teta Majka, která mě na ten ples zvala. Ani lidi, se kterými jsem seděl v kanceláři.

Kolik jsem tehdy vážil, nevím. Byly to ty dva roky, kdy jsem se přestal vážit úplně. Mám doma přesný záznam každého vážení od 15. července 2020 — datum, číslo, všechno. Před tímhle datem nemám nic. Ne proto, že bych zápisy ztratil. Proto, že jsem na váhu nevstoupil. Člověk, který se neváží, nemusí vědět, kde je.

Fotek z toho období mám čtyři nebo pět. Tohle je jedna z nich.

Nepamatuju si, co jsem si u ní tehdy pomyslel. Možná nic. Dneska mě u ní napadá, že takhle jsem si představoval svoji budoucnost — smutek schovaný za maskou, kterou si ani sám nevyrobím.

Nikdo na té fotce nevidí, co bylo předtím a co bude potom. Vidět je jen chlap v červených laclech, který se usmívá.

Co mi redaktorka vytkla na první kapitole

jozef@mostka.sk (Jozef Môstka) — Wed, 02 Sep 2026 00:00:00 +0000

První redakční zpětná vazba

Mít hotový rukopis je jedna věc. Ke knize je odtud ještě daleko.

Když dopíšete poslední větu, máte pocit, že máte hotovo. Nemáte. Máte surovinu. Pak přichází řada fází, o kterých jsem před dvěma lety nevěděl vůbec nic: redakční úprava, jazyková korektura, sazba, obálka, tisk. A ta první je z nich nejnepříjemnější.

Redakční úprava neznamená opravování překlepů — to je až korektura a dělá ji jiný člověk. Redaktorka řeší, jestli text funguje. Jestli sedí stavba kapitoly, jestli se někde nenudíte, jestli to, co chci říct, opravdu říkám. Přečte si rukopis a pak vám řekne, jak špatně vaše kniha vypadá. Že obsahově je to zajímavé, že to má sílu — ale takhle to ven jít nemůže. Ani náhodou.

Jak to začalo

Poprvé jsem to zažil před rokem. Rukopis jsem poslal do nakladatelství Publico. Přečetli ho celý a ozvali se mi vcelku pozitivně. Zároveň napsali, že bude třeba hodně přepisovat.

Tehdy jsem měl čerstvě dopsanou poslední kapitolu. Byl jsem na konci sil a když jsem si představil, kolik práce mě ještě čeká, přestalo se mi chtít. Zavřel jsem dokument a nechal to být.

Uplynul rok. Dal jsem rukopis přečíst nejbližším a ti mi řekli jednu větu, která to celé znovu nastartovala: že to nemá zůstat v šuplíku.

Tak jsem ho oprášil. Vygooglil jsem si redaktory, napsal pár mailů. Většina se neozvala. Jedné z nich jsem poslal ukázky a ty se jí líbily — dokonce mi napsala, že vidí místa, kde bych to mohl napsat ještě syrověji. To byla věta, po které jsem věděl, že s ní chci zkusit pracovat. Domluvili jsme se na zkušební redakci jedné kapitoly. Ona uvidí, jestli to má smysl. Já uvidím, jestli si rozumíme.

Minulý týden mi poslala komentáře. Dnes jsem si k nim sedl.

Jak taková zpětná vazba vypadá

Představoval jsem si seznam. Není to seznam. Je to dokument s mým textem, do kterého jsou po stranách vepsány poznámky — někde jedna věta, někde celý odstavec. Místy mi rovnou napsala, jak by tu pasáž přeformulovala, abych viděl rozdíl a mohl porovnat. Ne proto, aby to za mě napsala, ale abych pochopil, o čem mluví.

Většina komentářů není o stylistice. Jsou o tom, co v textu chybí.

Co mi vytkla

Příliš rychle odbyté momenty. Tohle je největší slabina. Nejdůležitější události mám shrnuté v pár větách. První dávka. Vznik závislosti. Ztráta kontroly. Začátek léčby. Všechno proběhne tak rychle, že to čtenář ani nestihne prožít. Napsala mi, že právě tato místa by si žádala konkrétní scénu — ne shrnutí.

Úvod, který prozradí celou kapitolu. Kapitolu otevírám kurzivou. Jenže ta kurziva řekne celý oblouk dopředu a hlavní text pak tutéž cestu absolvuje ještě jednou. Navrhla mi, aby úvod napětí budoval, ne ho předem rozpouštěl.

Opakování týchž postupů. Tohle mě překvapilo nejvíc, protože jsem si to vůbec neuvědomoval. Krátké osamostatněné věty. Konstrukce „ne… ne… ale…". Pořád dokola „a já…". Metafory tmy, světla, dna, hlasu a ticha. Když je toho v jednom odstavci příliš a všechno má stejný dramatický důraz, výsledek působí vykonstruovaně. Přesný opak toho, co chci.

Věty, které si protiřečí. Na dvou místech jsem napsal něco, co znamená téměř opak toho, co jsem chtěl říct. Při psaní jsem to neviděl ani jednou. Ona to našla za jeden večer.

Seznam místo zážitku. Jeden odstavec je vyjmenování pojmů — bludy, strach, kolaps, diagnóza. Pojmenoval jsem to, ale neukázal. A ty odstavce, které následují, to ukazují velmi přesvědčivě. Takže ten seznam je jen oslabuje.

Nejslabší je závěr. Po velmi konkrétních a nepříjemných zážitcích text sklouzne do obecných motivačních vět. Napsala, že jsou pravdivé, ale zaměnitelné s jakýmkoli jiným příběhem. To mě trefilo nejvíc. Přesně tomu jsem se chtěl vyhnout a stejně se mi to stalo — a na tom místě, kde je to nejvíc vidět.

Co mě čeká

Půl roku práce, která není psaní, ale přepisování. To jsou dvě různé věci a to druhé je těžší.

Šestou kapitolu musím dopsat. Zbývajících pět musím projít s vědomím, že tytéž chyby v nich budou taky — Lenka mi to u několika komentářů napsala výslovně: „to je v celém textu". Takže to není oprava jedné kapitoly, ale změna způsobu, jakým píšu.

Konkrétně: vrátit se k místům, která jsem odbyl shrnutím, a napsat je jako scénu. Doplnit fakta, která mám v hlavě, ale ne na papíře. Rozbít opakující se větné konstrukce. Škrtnout závěry, které znějí jako plakát.

Potom bude následovat jazyková korektura od jiného člověka, sazba, obálka, tisk. Ale to je až potom.

Dnes jsem u toho seděl několik hodin a opravil možná tři strany.

Je to těžké. A když si představím, co mě čeká nejbližší půlrok, nevím, jak se mám cítit. Ale stejně se těším. Moc se těším. Asi jsem naivní.

Stačí zvládnout jen dnešek

jozef@mostka.sk (Jozef Môstka) — Mon, 31 Aug 2026 00:00:00 +0000

Během mojí proměny mi Mino jednoho dne řekl: „Zkusíš box?"

Moje první reakce byla stejná jako u všeho ostatního: nemožné. Já a box? Ale nechal jsem si to projít línou hlavou. Nějak to tam usadilo.

Když jsem se nakonec rozhodl, že to zkusím, neměl jsem iluze. Věděl jsem, že to bude bolet. Padesát minut intenzivního pohybu bez přestávky — to není nic, co by moje tělo zvládlo lehce.

První trénink byl přesně takový, jak jsem si ho představoval. Padesát minut, které se zdály jako pět hodin. Přitom jsem si hledal výmluvy — proč jsem sem vůbec chodil, že sem nepatřím, že jsem měl radši zůstat u činek, kde se na mě nikdo nedíval a kde jsem nestál uprostřed sálu.

Ale co mě dostalo nejvíc, byly ty hodiny na zdi. Pokaždé, když jsem se na ně podíval, věděl jsem přesně, kolik bolesti musím ještě vydržet. Ještě třicet minut. Ještě dvacet. Ještě patnáct. To číslo klesalo, ale neulehčovalo to vůbec nic. Spíš to bylo horší — věděl jsem, že se nemůžu vymluvit, že ten čas je reálný a že jím musím projít.

Když bylo po všem, byl jsem na sebe hrdý. Ne proto, že jsem se změnil a zítra budu lepší. Ne proto, že tohle byl začátek něčeho velkého. Byl jsem hrdý jenom proto, že jsem to dneska zvládl. Dneska, když se mi nechtělo. Dneska, když jsem věděl, že můžu odejít a nikdo mě za to soudit nebude.

Šel jsem domů s přesvědčením, že zvládnout dnešek je všechno, co potřebuju.

O pár let později

jozef@mostka.sk (Jozef Môstka) — Fri, 28 Aug 2026 00:00:00 +0000

Před pár lety jsem se chtěl přihlásit na seznamku. V té době jsem byl obézní a věděl jsem přesně, co se bude dít — nikoho nezaujmu. Tak jsem šel hledat fotografa. Někoho, kdo by mě nafotil „v lepším světle“. Věděl jsem, že to nebudu já. Věděl jsem, že ze sebe dělám někoho jiného. A stejně jsem to chtěl.

Přesně o tom píšu v knize — jak jsem lhal sám sobě. Jak jsem lhal sobě i všem kolem mě.

Teď je to jinak. Vydávám knihu a potřebuju fotky. Ne na seznamku. Pro web, pro média, pro lidi, kteří budou číst o tom, jak jsem si přesně ty roky lhal.

Když někdo přijde na mostka.sk, uvidí tam dvě fotky — starou, kde mám 155,3 kg a beru pervitin, a dnešní. Má to potenciál ho zaujmout, nebo odradit. Obojí je OK.

Tak jsem šel hledat fotografku. Často jsem v Česku u své přítelkyně, ale fotografka, která mě zaujala, byla čtyřicet kilometrů dál. Ta volba vyhrála. Když jsem přišel do jejího ateliéru, jako první věc se mě zeptala: co si představuju?

Nečekal jsem to. Chtěl jsem, aby to bylo přirozené. Ale ona mi řekla, že to tak nefunguje — když se jdeš nechat vyfotit, musíš mít představu. Tak jsme si sedli a scrollovali Pinterest. Když se mi nějaká fotka líbila, snažili jsme se ji napodobit.

Během focení jsem se cítil uvolněný a klidný. Trochu jsem se bál, abych se tam moc neusmíval — vím, že když se usměju, působím naivně. Ale taky jsem nechtěl mít na všech fotkách vážnou tvář. Uvědomoval jsem si všechny ty věci naráz, a někdy je to vlastně osvobozující — když víš, na co si dát pozor, můžeš s tím pracovat.

Týden nato bylo hotovo. Sedm fotek. Jsem s nimi úplně spokojený.

Rozdíl oproti seznamce? Tentokrát jsem si nelhal. Tentokrát jsem byl jen sám sebou — přesně takový, jaký jsem. A ty fotky to ukazují.

Stejné kopce, jiný člověk

jozef@mostka.sk (Jozef Môstka) — Wed, 26 Aug 2026 00:00:00 +0000

Bylo to jen tak, mimochodem, během tréninku. Mino řekl něco ve smyslu: večer se půjdeme projít na Skalku. Jako by to byla úplná maličkost.

Já jsem na žádném kopci nebyl od chvíle, kdy jsem skončil školu. Ne na Skalce, nikde. Nedokázal jsem si představit, co to bude znamenat, jak těžké to bude. Nějaké tušení jsem ale měl — proto se mi tam moc nechtělo. Šel jsem i tak.

Skalka u Medvedzí je malý kopeček pod Javorovým vrchem. Běžně na něj vyjdou i děti na nedělní procházku. Když jsme k ní došli, já jsem měl dost. Chtěl jsem se otočit a jít zpátky. Mino řekl jen: pojď ještě kousek. A já šel — ale fakt jen kousek.

Nevypadá to tak. Je to obyčejný kopeček, žádný hora, žádný výkon, o kterém by se dalo mluvit. Ale přesně to ukazuje, v jaké beznaději jsem tehdy žil. Jak úplně ztracený jsem byl — v těle, které mě nechtělo poslouchat, i v hlavě, která si nedokázala představit, že by to mohlo být jinak. O tomhle, a o mnohem víc, je celá první polovina knihy.

První záznam z chytré váhy, kterou jsem si tehdy koupil, mám z 9. listopadu 2017: 106,5 kg. Mezi tím večerem na Skalce a tím číslem je půl roku dřiny.

Ta dřina se nedá shrnout do věty o pokroku. Byla to série večerů, kdy jsem nechtěl jít, a šel jsem. Přesně jako ten první.

Kolik stojí vytisknout knihu? 14 nabídek

jozef@mostka.sk (Jozef Môstka) — Mon, 24 Aug 2026 00:00:00 +0000

Kniha bude existovat fyzicky, takže ji někdo musí vytisknout. A protože vydávám vlastním nákladem a kampaň potřebuje přesnou cílovou částku, potřeboval jsem přesné ceny předem — ne odhad.

Napsal jsem čtrnácti slovenským tiskárnám, od Bratislavy po Košice. Neposlal jsem hromadný mail — každá dostala vlastní poptávku s deseti konkrétními otázkami: cena za 200, 300 a 500 kusů, cena dotisku za půl roku, dodací lhůta, formát podkladů, příplatek za barevnou přílohu, doprava na Oravu, možnost vzorku před tiskem.

Zadání bylo pro všechny stejné: A5, měkká lepená vazba V2, černobílý vnitřek na ofsetovém papíru, plnobarevná obálka s matnou laminací, 16-stránková barevná fotopříloha na křídě.

Nejlevnější nabídka na 500 kusů: 1 345 €. Nejdražší: 2 202 €. Rozdíl 857 €, tedy 64 procent — za identickou knihu. Jedna tiskárna mi poslala cenu se špatnou DPH: 23 % místo 5 %, která platí na knihy od roku 2025. Jiná měla v nabídce zjevný překlep — 300 kusů u ní vycházelo dráž než 500. Bez porovnání bych ani jedno neodhalil.

Největší překvapení ale není v cenách tisku. Tisk tvoří méně než polovinu toho, co vydání knihy reálně stojí. K tomu se přidává sazba, tedy zalomení textu do finální podoby stran (220–400 €), návrh obálky (od 100 €), jazyková korektura (1,5–3,5 € za normostranu — normostrana je 1 800 znaků, standardní míra rozsahu textu) a samostatná redakční úprava. Redakce a korektura jsou dvě různá řemesla a mají je dělat dva různí lidé — to jsem před půl rokem také nevěděl. A pak poštovné: rozeslat 200 knih přes tiskárnu stojí zhruba dvojnásobek toho, co přes zásilkové firmy.

Přitom jsem se naučil slovník, o kterém jsem netušil, že existuje. Spád: přesah grafiky tři až pět milimetrů za okraj strany, aby po ořezu nevznikl bílý proužek. Nátisk: zkušební výtisk před spuštěním celého nákladu. PUR lepidlo: pružnější než běžné, kniha se lépe otevírá — a potřebuje 48 hodin schnout, než smí z tiskárny ven.

Definitivní tiskárnu vyberu, až po kampani budu znát reálný náklad. Nabídky mají platnost jen pár týdnů, takže se k tomu ještě vrátím. Zatím platí jedno: knihu lze vytisknout za rozumné peníze — pokud si člověk dá tu práci a zeptá se více než jedné tiskárny.

Mýtus o tichu na útulně

jozef@mostka.sk (Jozef Môstka) — Fri, 21 Aug 2026 00:00:00 +0000

V sobotu 15. srpna jsem se vydal pěšky z Medvedzia na Útulňu pod Magurkou. V batohu notebook, v hlavě jeden cíl: napsat kus knihy jinde než za vlastním stolem.

Ve středu jsem tu psal o tom, jak jsem si vůbec poprvé sedl psát mimo domov — v kavárně, s čajem a notebookem, když jsem čekal na Hanku. Útulňa byla další krok téhož experimentu, jen o něco výš a o něco dál od civilizace.

Představa byla jasná — hora, ticho, nikdo kolem. Realita byla úplně jiná. Cestou jsem potkal lidi ze Žarnovice, kteří se mě ptali, co tu dělám s notebookem uprostřed lesa. Řekl jsem jim pravdu: hory mi změnily život, tak jsem si myslel, že trochu z jejich atmosféry dostanu do knihy. A oni nebyli poslední. Za celý den se přes útulňu prehnalo tolik lidí, že jsem měl pocit, jako bych si sedl psát na lavičku u hlavní cesty, ne do hor. S téměř každým jsem prohodil aspoň pár slov — kdo jste, odkud, kam jdete, co tu dělám já.

Je to věc, na kterou jsem předtím vůbec nemyslel. Když si představíte, že půjdete psát knihu na místo jako útulňa, představíte si samotu. Ve skutečnosti je to jedno z nejfrekventovanějších míst, jaké znám — a to mě překvapilo víc než cokoli jiného z toho dne.

Přesto — nebo možná právě proto — jsem odpoledne, kolem jedné, měl hotovo. Nejdelší a nejsyrovější část knihy, jakou jsem dosud napsal. Nebudu tu prozrazovat, o čem přesně je; to patří knize, ne zápisníku o psaní. Řeknu jen tolik, že to byla kapitola, kterou jsem s sebou nosil dlouho, a psát ji obklopen cizími lidmi, kteří se se mnou bavili o úplně běžných věcech, byl zvláštní kontrast. Možná přesně ten, který jsem potřeboval.

Sbalil jsem notebook, naposledy se ohlédl na útulňu a vydal se dolů. Cestou jsem si uvědomil jednu věc: knihu jsem si představoval psát v tichu. Nakonec vzniká uprostřed lidí — v kavárně, na útulně, všude tam, kde jsem si myslel, že budu sám, a nebyl jsem.

Den, kdy jsem si hrál na spisovatele

jozef@mostka.sk (Jozef Môstka) — Wed, 19 Aug 2026 00:00:00 +0000

6. ledna 2025, pondělí, 11:11. Tak to stojí v rohu obrazovky na fotce, kterou jsem si ten den udělal v kavárně.

Čekal jsem ve městě na Hanku, až skončí v práci, a náhodou jsem měl s sebou notebook. Tak jsem zašel do kavárny, objednal si čaj a řekl si: zahrám si na spisovatele. Kdo by se aspoň jednou nechtěl cítit jako skutečný spisovatel? Sedět v kavárně u čajíku a psát knížku?

První podkapitoly jsem napsal už začátkem prosince 2024, doma. Tohle bylo poprvé, co jsem psal někde jinde než za vlastním stolem. A právě v té kavárně jsem dopsal poslední podkapitolu první kapitoly. Kapitola se jmenuje Život domaseda a ta podkapitola Bod zlomu.

Píšu v ní i o videu, které mě tehdy nakoplo — [https://www.youtube.com/watch?v=ZXsQAXx_ao0](Shia LaBeouf, „Just Do It"). Pokud jste ho viděli, víte, že zní divne, afektovaně a neuvěřitelně. Chlap křičí do kamery, abyste šli za svým snem. Jenže mně se tehdy stalo mantrou, kterou jsem přesně v té podobě potřeboval.

Sen sedět v kavárně a psát knihu jsem přitom nikdy nemal. Splnil se mi sen, který jsem si nesnil. Takových splněných nesněných snů popisuji v knize víc, hlavně v pozdějších kapitolách — a jsou to ty nejlepší věci, které se mi staly.

Ten největší z nich mi ten den přišel po práci naproti. Zavřel jsem notebook a šli jsme se spolu projít do zámeckého parku.

Startovní číslo 29 — první závod

jozef@mostka.sk (Jozef Môstka) — Mon, 17 Aug 2026 00:00:00 +0000

17. září 2017. Beh Zubrohlavským chotárom, druhý ročník. Na startovním čísle mám dvacet devět a na fotce z cíle držím v ruce medaili.

Půl roku předtím jsem začal cvičit s trenérem Minem. Za těch šest měsíců šlo dole dvacet kilo. Poprvé v životě jsem měl pocit, že se hybím správným směrem — a tak jsem se na závod přihlásil spontánně. Vždyť už jsem přece sportovec.

Nebyl jsem. Na trati jsem si nadával. Že na co jsem se to dal. Že na to nemám. Že celé to cvičení, celé to hubnutí byl jeden velký omyl. Do cíle jsem doběhl téměř poslední. Mino tam čekal a podával mi ruku. Já jsem se zmohl jen na jednu větu: „Nikdo mi neřekl, že budeme běhat kopce!"

Všichni mě chválili. Já jsem z toho dobrý pocit neměl. Navenek úspěch — dvacet kilo dole, dokončený závod, medaile. Vevnitř jsem byl úplně ztracený. Strachy z dětství mě táhly dolů i tehdy, když to zvenku vypadalo, že vyhrávám.

Byli tam tehdy i maminka s otčímem. Poprvé a naposledy mě maminka viděla sportovat. Nevěděla, co se ve mně ten den děje. A já jsem dnes rád, že to nevěděla — a že mě viděla doběhnout do cíle.

Kapitola, ve které o tomto dni píšu, se jmenuje Záblesk světla, co zmizel ve tmě. Ten název nevznikl náhodou. Poslední vážení z toho období mám zapsaná z února a března 2018: 109,6 a 110,3 kg. Potom záznamy na dva roky končí. Další zápis ve váhovém deníku je až z 11. června 2020 — 155,3 kg. Mezi těmi dvěma čísly jsou dva roky, o kterých budu psát jindy.

Závod z roku 2017 byl záblesk. To, co přišlo po nich, je důvod, proč tuto knihu píšu.

Třetí podkapitola

jozef@mostka.sk (Jozef Môstka) — Fri, 14 Aug 2026 00:00:00 +0000

Tento týden jsem napsal jednu z nejtěžších podkapitol celé knihy. V poslední kapitole, kterou právě píšu, jich bude víc — je to kapitola, kde se všechno, co jsem dosud popsal, začíná skládat dohromady.

Psal jsem o terapii, na kterou jsem začal chodit, protože jsem nevěřil, že dokážu milovat. Ne proto, že bych o tom nikdy nepřemýšlel — ale proto, že celý život jsem byl sám, a s tím přichází přesvědčení, že to tak už zůstane. Bál jsem se, že moje city zůstaly pohřbené někde v dětství, v chvílích, které žádné dítě nemá zažít. O tom, co přesně se tehdy dělo, je celá první kapitola knihy.

Tato poslední kapitola je jiná. Není o tom, co se mi stalo, ale o tom, co jsem s tím udělal o desítka let později — jak jsem se na terapii pravidelně vracel k témuž místu, k malému chlapci, kterým jsem kdysi byl, a učil se s ním být v jedné místnosti bez toho, abych před ním utíkal.

Perníčky, o kterých už jsem psal

Když jsem dnes zveřejnil fotku perníčků, které jsem pekl loni v prosinci, napsal jsem, že jsem při nich přemýšlel nad posledním terapeutickým sezením. Teď vím, proč mi to sezení tehdy tak dlouho zůstalo v hlavě — psal jsem právě o něm. Když jsem tu scénu tehdy zapisoval, měl jsem slzy na krajíčku. Přesně takové, jaké jsem měl tehdy nad plechem u trouby.

A hned potom přišlo něco jiného — úsměv, jaký jsem na tváři neměl už delší dobu. Ne proto, že by bylo všechno vyřešené nebo dokonalé. Ale proto, že jsem poprvé opravdu cítil, že je to v pořádku přesně takové, jaké to je.

Co z toho zůstává

Naučil jsem se při písaní této podkapitoly hodně — o tom, jak se člověk dokáže vracet na to samé místo znovu a znovu, dokud se z bolesti nestane jen vzpomínka, ne rána. Všechno, co jsem se naučil, je dnes zapsané ve třetí podkapitole poslední kapitoly knihy.

Tato pasáž je z kapitoly Démon, který změnil všechny masky, podkapitoly Návrat k malému Jožkovi (pracovní název podkapitoly, ještě se může změnit).

Teta Majka a díra v ledě

jozef@mostka.sk (Jozef Môstka) — Tue, 11 Aug 2026 00:00:00 +0000

V lednu 2021 jsem stál po pás ve studené vodě zamrzlého jezera, s kusem ledu v rukou, obklopen lidmi, se kterými jsem se tu zimu pravidelně scházel při otužování. Na fotce to vypadá jednoduše — chlap v ledě, trochu úsměvný záběr. Za ní je ale kus cesty, který stál za vyprávění.

První vstup do ledové vody byl jiný. Byl jsem tam, se strachem i s hanbou za vlastní tělo. Tento den, o něco později, jsem už součástí skupiny — a to je přesně to, o čem je tato část knihy.

Za celým tím začátkem stojí moje teta Majka. V období, kdy jsem byl na dně — fyzicky těžký, vnitřně rozbitý — mě přijímala přesně takového, jaký jsem byl, bez podmínek. Nikdy netlačila, jen mě jemně posouvala směrem k pohybu. Nakonec mě dotlačila i k prvnímu otužování. Netušil jsem tehdy, že právě tento krok se stane jedním z bodů zlomu celého příběhu.

Z toho prvního, strašidelného vstupu do ledu se postupně stalo něco pravidelného — a s tím přišlo i něco, co jsem předtím nezažil: pocit sounáležitosti. Skupina lidí, kterým na mně záleželo, byla ostrým kontrastem k rokům samoty předtím.

Součástí této cesty byla i chvíle, kdy jsem si dovolil požádat trenérku o pomoc — a byl jsem spočátku odmítnut. Místo toho, aby mě to zlomilo, mě to posílilo. Uvědomil jsem si, že jsem si tento nový, skutečný život chtěl chránit. A že klíčem k tomu, abych v něm pokročil dál, bylo naučit se říkat „áno“ novým příležitostem, i když panoval strach.

Tento pasáž pochází z kapitoly Záblesk světla, co zmizel v tmě, podkapitoly Majka – můj největší opěrný bod a Jiskra, která zapálila naději.

Nápad, který přišel dvakrát

jozef@mostka.sk (Jozef Môstka) — Mon, 10 Aug 2026 00:00:00 +0000

Před osmi lety mi kolegové v práci řekli, že bych měl napsat knihu. Seděli jsme spolu a já jsem jim vyprávěl, co jsem do té doby zažil — život na ulici, půl roku bez výplaty, jak jsem se sám naučil programovat, přestože jsem ve škole na kuchaře propadal. Byl jsem tehdy totálně ztracený, občas jsem si dal pervitin. Nápad mi přesto připadal dobrý, i když s takovým životem, jaký jsem měl, by z toho tehdy bylo jen fiasko.

Stejný nápad mi přišel znovu o osm let později. Vnukla mi ho jedna konkrétní situace — pěkná, trochu směšná, s jedním kolegou a sázkou, kterou jsem s ním uzavřel. Je to jedna z mála pasáží v knize, u kterých jsem se při psaní sám smál. Nechám si ji na kapitolu, kam patří.

Rozdíl mezi tehdy a teď je jednoduchý: tehdy jsem měl nápad bez příběhu. Dnes, když mám hotových pět z šesti kapitol, mám téměř kompletní příběh. Předchozí kapitolu jsem dopsal před rokem, loni v květnu — tehdy příběh ještě kompletní nebyl. Kapitola, kterou píšu teď, je ta, ve které se uzavřel úplně.

Proč o tom teď píšu

Když jsem seděl nad touto částí knihy, uvědomil jsem si něco, co jsem předtím neviděl tak jasně — že ten samý nápad může dvakrát projít touto hlavou a znamenat dvě zcela odlišné věci. Poprvé byl únikem před vlastním životem. Podruhé byl uznáním, že ten život už se dá říct nahlas.

To je vlastně i důvod, proč tuto knihu píšu — ne proto, aby dokázala, že „všechno jde", ale proto, aby ukázala, co to opravdu stálo.

Píšu o tom v knize — kapitola Život je krásný, podkapitola Všechno jde.

První krok

jozef@mostka.sk (Jozef Môstka) — Fri, 07 Aug 2026 00:00:00 +0000

8. června 2020. V poledne stála ta krabice na schodišti. V pět odpoledne stál pás v obývacím pokoji.

944,90 €. Sto deset kilo železa, které dokáže jet dvacet dva kilometrů za hodinu.

Věděl jsem, že se sebou musím něco dělat. Ale nechtělo se mi zase začít cvičit. Tak jsem šel nejjednodušší cestou, které jsem byl tehdy schopen. Patnáct minut chůze denně. Ničeho více jsem tehdy nebyl schopen. Za tři dny jsem se postavil na váhu. 155,3 kg.

První tři měsíce šlo dolů devět kilo. Dalších jedenáct měsíců tři.

Píšu o tomto pásu v knihe — kapitola „Vzestup ze stínu minulosti", podkapitola „Každý krok má svůj význam".

První zápis

jozef@mostka.sk (Jozef Môstka) — Tue, 04 Aug 2026 00:00:00 +0000

19. Srpen 2021, 16:06. Sedím ve Fabii, otočím se a někdo mě vyfotí. Břicho na volantu, pás přes něj. Nepózoval jsem, nechystal jsem se. Takhle vznikají fotky, na kterých je člověk opravdu vidět.

Když ji dnes někomu ukážu, řekne totéž: takhle vypadal, když byl na dně.

Nebyl.

Čtyři dny předtím, 15. srpna v 9:56 ráno, jsem stál na váze. 143,2 kg. V tu chvíli jsem už měl dvanáct kilo dole.

Nejvíc jsem vážil 11. června 2020. 155,3 kg. Bylo to první vážení po dvou letech, kdy jsem se nevážil vůbec, protože jsem vědět nechtěl.