Vždyť ty nejsi závislý

První člověk, kterému jsem řekl, že chodím do abstinentského klubu, byla moje máma.

Její reakce mě zaskočila. Abstinentský klub? Vždyť ty nejsi závislý.

Nebyla to námitka ani nedůvěra. Ona to opravdu nevěděla. O mých závislostech v té době nevěděl nikdo.

Píšu tenhle text proto, že o abstinentských klubech má většina lidí představu z filmů a ta představa odrazuje přesně ty, kterým by klub nejvíc pomohl.

Je to jako z amerických filmů?

I ano, i ne.

Sedíme u stolu a povídáme si. To je ta část, která filmům odpovídá. Nikdo nevstává, nic se neodříkává a nikdo po vás nebude nic chtít.

První návštěva

Když přijdete poprvé, sednete si k ostatním ke stolu a posloucháte.

Nemusíte říct vůbec nic. Můžete kdykoliv odejít.

Všichni klubisté postupně řeknou svůj příběh závislosti, jeden po druhém. Každý z těch příběhů je úplně jiný a mají jednoho společného jmenovatele. Alkohol. Automaty. Hazard. Léky. Pornografie. A další diagnózy.

Nový člověk si to vyslechne a z každého příběhu si může vzít špetku. I kdyby si vzal jednu jedinou věc z jednoho jediného příběhu, i to je úspěch.

Na konci se ho zeptáme, jestli chce něco říct.

Někdo řekne jen své jméno a to, že má problém s alkoholem. Někdo řekne víc. Když řekne víc, snažíme se mu poradit, jak začít abstinovat. Ale nemusí říct nic a nikdo ho k tomu nebude tlačit.

Druhá návštěva a všechny další

Tohle kolečko se už neopakuje. Řešíme, co máme právě v životě.

Někoho vytočil šéf. Jiného momentálně nic nebaví a neví, jak se pohnout z místa. Další řekne, že byl ráno zase běhat a jak mu běh mění život.

Já se většinou pochlubím. Řeknu, co jsem za ten týden zažil a že jsem byl zase o kousek šťastnější než ten týden předtím.

Není to terapie. Jsou to dvě hodiny, během kterých sedíte mezi lidmi, kteří vědí, o čem mluvíte, a nemusíte jim to vysvětlovat.

Jak to tam vypadá

Místnost se třemi stoly složenými do čtverce a židlemi okolo.

Náš předseda je takový člověk, že po příchodu každému udělá čaj nebo kávu, nabídne minerálku a na stůl rozloží nějaké dobroty. Není to formální setkání. Je to stůl s kávou.

Chodí tam lidé všech věků, spíš ale starší ročníky, třicet a víc. Profese úplně různé.

Co mi to dává

Připomínku.

Pokaždé, když tam sedím a přijde někdo nový, dáváme si to kolečko a já si znovu vyslechnu ty příběhy. A znovu a znovu si připomenu jednu věc.

Od toho, abych skončil v tom rozpadlém domě v Bratislavě, na starém plesnivém matraci se stříkačkou v ruce, mě dělí jedna opice a jeden šňup.

Nic víc. Roky abstinence na tom nemění nic. Právě proto tam chodím i dnes, když už dávno nemám akutní problém — protože ten pocit, že ho nemám, je přesně to, co bývá začátkem konce.

Kdybyste o tom uvažovali

Nemusíte se ničeho bát.

Nikdo se nedozví, že jste tam byli. Máme přísná pravidla, že z klubu ven nikdy nic nejde. To není zdvořilostní fráze, to je podmínka, na které celá věc stojí.

A jestli se bojíte, že se někdo dozví, že jste závislý, řeknu vám to, co jsem se naučil sám na sobě: většinou to všichni kolem závislého vědí mnohem dřív, než to ví on sám.

Kluby jsou na Slovensku poměrně rozšířené. Každé větší město má svůj, na Oravě dokonce i menší vesnice. U nás jsou v Námestove, Trstené a můj domovský je v Tvrdošíně.

Seznam a víc informací najdete na askas.sk.

Přijít se dá bez ohlášení. Sednout si a mlčet se dá taky.