Já můžu

Tahle fotka je z 10. září 2023. Tehdy jsem poprvé v životě stál ve vysokých horách.

Bylo mi 36 let a vážil jsem 111 kilo. To je číslo, které dnes vypadá hrozivě, ale v tu chvíli znamenalo, že mám za sebou 44 kilo dolů. A hlavně znamenalo, že jsem konečně mohl.

Tři hodiny do kopce

Celou cestu se mi v hlavě opakovala jedna věta. Nebylo to nic vymyšleného, nepřišel jsem na ni cestou domů. Byla tam během chůze a čím výš jsme byli, tím hlasitější byla.

Já můžu.

Já můžu stoupat do kopce v Tatrách tři hodiny v kuse a pořád mi to jde. Vůbec nejsem unavený.

Člověk, který vážil přes sto čtyřicet kilo a večery trávil před telkou, si takovou větu jen tak neřekne. Ta věta není o výkonu. Je o tom, že tělo najednou dělá to, co mu řeknete, a ne to, co vám dovolí.

Tuhle myšlenku si pamatuju přesněji než trasu.

Poprvé s neznámými lidmi

Byl to můj první výlet s KST Nižná. Poprvé v životě jsem šel někam s lidmi, které jsem vůbec neznal.

Pro někoho je to běžná věc. Pro mě to byla největší bariéra celého dne — větší než převýšení.

Celý život jsem o sobě říkal, že jsem beznadějný introvert. Že mezi lidi nepatřím, že mě to vyčerpává, že to prostě není moje věc. Považoval jsem to za vlastnost. Za něco, co je dané a s čím se nedá nic dělat.

Ten den jsem zjistil, že to není pravda.

Nejsem introvert. Já jsem jen nikdy nepotkal lidi, se kterými bych měl co sdílet.

A jak taky. Donedávna mě zajímala telka, počítač a stav vymytého mozku. S kým se o tom mám bavit? O čem se má takový člověk bavit? Ty roky jsem si vysvětloval mlčením svoji povahu, přitom to bylo mlčení člověka, který nemá co říct, protože nic nedělá.

Když najednou jdete s někým pět hodin do kopce, máte společné téma automaticky. Jste na stejné pěšině, ve stejném počasí, se stejnou únavou. Řeč přijde sama.

Co se změnilo

Hory mi změnily pohled na svět. Nezní to jako velký objev, ale pro mě to byl.

Do září 2023 můj svět tvořily čtyři stěny, dvě kočky a práce. Po září 2023 v něm byli i lidé, kteří mi psali, kam se jde nejbližší víkend, a scenérie, která mě dostávala na každém kroku.

Bylo to nesmírně šťastné období a vím přesně, kdy začalo.

Tehdy jsem ještě netušil, že za necelé dva roky budu stát na Elbrusu. V tu chvíli by mě to ani nenapadlo. Stačilo mi, že jsem přišel nahoru a že jsem nebyl unavený.

Píšu o tom v knize — kapitola Mozaika života, podkapitola Hora, která mě přijala.