Nerozhodl jsem se to napsat. Rozhodl jsem se to nesmazat.

Když jsem před dvěma lety začínal, udělal jsem si osnovu. Chtěl jsem vědět, jaké kapitoly mě čekají a v jakém pořadí půjdou. O tom, jak jsem si psaní organizoval, napíšu jindy — teď je podstatné něco jiného.

Dnes jsem si tu osnovu otevřel a dnešnímu obsahu knihy se nepodobá ani náhodou.

Není v ní ani řádek o mém dětství. Nic o tom, co mě vlastně dostalo na stopadesát kilo. A nic o drogách.

Když jsem si sedal k první větě, netušil jsem, že tyhle věci v knize budou.

Jak se to tam dostalo

První rukopis měl pár stran. Doslova pár. Dal jsem ho přečíst svému mentorovi a jeho reakce byla jasná: o tom, co bylo předtím, se musíš rozepsat mnohem víc.

V té verzi jsem celé své dětství odbyl dvěma větami. Považoval jsem to za úvod. Za něco, co je třeba zmínit a jít dál k tomu podstatnému.

První kapitola má dnes 7 946 slov a 37 734 znaků bez mezer.

To je celý rozdíl mezi tím, co jsem chtěl napsat, a tím, co jsem napsal.

Jak se to psalo

Špatně.

Nemám k tomu co dodat, jen to, že jsem u toho seděl a psal dál. Několikrát se mi oči zalily natolik, že jsem přestal vidět na obrazovku. Počkal jsem a psal dál.

Celou tu dobu jsem nevěděl, jestli to někdy pustím ven. Nepsal jsem to proto, že bych se rozhodl být otevřený. Psal jsem to proto, že když už jsem se do toho pustil, nechtěl jsem lhát — a vynechat to by bylo totéž, jako kdybych tam napsal, že se nic nestalo.

Ale ztotožněný jsem s tím nebyl ani zdaleka.

Kdy jsem to přijal

Až když byl hotový druhý rukopis, přečetl jsem si ho celý od začátku do konce.

Potom za nějaký čas znovu. A potom ještě jednou.

Až při tom třetím čtení se něco přehodilo. Přestal jsem nad tím textem sedět jako člověk, kterému se to stalo, a začal jsem ho číst jako text. Až tehdy jsem přijal, že to může jít ven. Až tehdy jsem se dokázal odosobnit.

Nevím, jestli to takhle funguje u každého. U mě to byla tři čtení a nějaký čas mezi nimi.

Co v té knize je

Jdu s kůží na trh. Je tam moje dětství, které nebylo hezké. Je tam puberta. Je tam pervitin. A jsou tam věci, které tu prozrazovat nebudu, protože na to je ta kniha.

Nic z toho jsem se nerozhodl napsat předem.

Rozhodl jsem se to nesmazat. To je všechno, co se dá o tomhle rozhodnutí říct pravdivě.