Co mi redaktorka vytkla na první kapitole

První redakční zpětná vazba

Mít hotový rukopis je jedna věc. Ke knize je odtud ještě daleko.

Když dopíšete poslední větu, máte pocit, že máte hotovo. Nemáte. Máte surovinu. Pak přichází řada fází, o kterých jsem před dvěma lety nevěděl vůbec nic: redakční úprava, jazyková korektura, sazba, obálka, tisk. A ta první je z nich nejnepříjemnější.

Redakční úprava neznamená opravování překlepů — to je až korektura a dělá ji jiný člověk. Redaktorka řeší, jestli text funguje. Jestli sedí stavba kapitoly, jestli se někde nenudíte, jestli to, co chci říct, opravdu říkám. Přečte si rukopis a pak vám řekne, jak špatně vaše kniha vypadá. Že obsahově je to zajímavé, že to má sílu — ale takhle to ven jít nemůže. Ani náhodou.

Jak to začalo

Poprvé jsem to zažil před rokem. Rukopis jsem poslal do nakladatelství Publico. Přečetli ho celý a ozvali se mi vcelku pozitivně. Zároveň napsali, že bude třeba hodně přepisovat.

Tehdy jsem měl čerstvě dopsanou poslední kapitolu. Byl jsem na konci sil a když jsem si představil, kolik práce mě ještě čeká, přestalo se mi chtít. Zavřel jsem dokument a nechal to být.

Uplynul rok. Dal jsem rukopis přečíst nejbližším a ti mi řekli jednu větu, která to celé znovu nastartovala: že to nemá zůstat v šuplíku.

Tak jsem ho oprášil. Vygooglil jsem si redaktory, napsal pár mailů. Většina se neozvala. Jedné z nich jsem poslal ukázky a ty se jí líbily — dokonce mi napsala, že vidí místa, kde bych to mohl napsat ještě syrověji. To byla věta, po které jsem věděl, že s ní chci zkusit pracovat. Domluvili jsme se na zkušební redakci jedné kapitoly. Ona uvidí, jestli to má smysl. Já uvidím, jestli si rozumíme.

Minulý týden mi poslala komentáře. Dnes jsem si k nim sedl.

Jak taková zpětná vazba vypadá

Představoval jsem si seznam. Není to seznam. Je to dokument s mým textem, do kterého jsou po stranách vepsány poznámky — někde jedna věta, někde celý odstavec. Místy mi rovnou napsala, jak by tu pasáž přeformulovala, abych viděl rozdíl a mohl porovnat. Ne proto, aby to za mě napsala, ale abych pochopil, o čem mluví.

Většina komentářů není o stylistice. Jsou o tom, co v textu chybí.

Co mi vytkla

Příliš rychle odbyté momenty. Tohle je největší slabina. Nejdůležitější události mám shrnuté v pár větách. První dávka. Vznik závislosti. Ztráta kontroly. Začátek léčby. Všechno proběhne tak rychle, že to čtenář ani nestihne prožít. Napsala mi, že právě tato místa by si žádala konkrétní scénu — ne shrnutí.

Úvod, který prozradí celou kapitolu. Kapitolu otevírám kurzivou. Jenže ta kurziva řekne celý oblouk dopředu a hlavní text pak tutéž cestu absolvuje ještě jednou. Navrhla mi, aby úvod napětí budoval, ne ho předem rozpouštěl.

Opakování týchž postupů. Tohle mě překvapilo nejvíc, protože jsem si to vůbec neuvědomoval. Krátké osamostatněné věty. Konstrukce „ne… ne… ale…". Pořád dokola „a já…". Metafory tmy, světla, dna, hlasu a ticha. Když je toho v jednom odstavci příliš a všechno má stejný dramatický důraz, výsledek působí vykonstruovaně. Přesný opak toho, co chci.

Věty, které si protiřečí. Na dvou místech jsem napsal něco, co znamená téměř opak toho, co jsem chtěl říct. Při psaní jsem to neviděl ani jednou. Ona to našla za jeden večer.

Seznam místo zážitku. Jeden odstavec je vyjmenování pojmů — bludy, strach, kolaps, diagnóza. Pojmenoval jsem to, ale neukázal. A ty odstavce, které následují, to ukazují velmi přesvědčivě. Takže ten seznam je jen oslabuje.

Nejslabší je závěr. Po velmi konkrétních a nepříjemných zážitcích text sklouzne do obecných motivačních vět. Napsala, že jsou pravdivé, ale zaměnitelné s jakýmkoli jiným příběhem. To mě trefilo nejvíc. Přesně tomu jsem se chtěl vyhnout a stejně se mi to stalo — a na tom místě, kde je to nejvíc vidět.

Co mě čeká

Půl roku práce, která není psaní, ale přepisování. To jsou dvě různé věci a to druhé je těžší.

Šestou kapitolu musím dopsat. Zbývajících pět musím projít s vědomím, že tytéž chyby v nich budou taky — Lenka mi to u několika komentářů napsala výslovně: „to je v celém textu". Takže to není oprava jedné kapitoly, ale změna způsobu, jakým píšu.

Konkrétně: vrátit se k místům, která jsem odbyl shrnutím, a napsat je jako scénu. Doplnit fakta, která mám v hlavě, ale ne na papíře. Rozbít opakující se větné konstrukce. Škrtnout závěry, které znějí jako plakát.

Potom bude následovat jazyková korektura od jiného člověka, sazba, obálka, tisk. Ale to je až potom.

Dnes jsem u toho seděl několik hodin a opravil možná tři strany.

Je to těžké. A když si představím, co mě čeká nejbližší půlrok, nevím, jak se mám cítit. Ale stejně se těším. Moc se těším. Asi jsem naivní.