Víkend, během kterého jsem nenapsal ani slovo

O víkendu jsem byl s kamarády na festivalu Slnko na skalách. Celý se nese v tématu extrémní turistiky — přednášky lidí, kteří někam došli po svých, a program, který s tím souvisí. Protože mně turistika změnila život, nemohl jsem tam chybět.

Vzal jsem si s sebou práci.

O termínech

Rukopis má být hotový v polovině listopadu. Nikdo mi ten termín nedal, stanovil jsem si ho sám, protože bez hotového rukopisu se nedá spustit nic dalšího — ani redakce, ani sazba, ani kampaň. Z toho mi vychází tempo kapitola a půl týdně.

Ten týden předtím jsem napsal jednu. Takže jsem měl manko ještě před odjezdem a řekl jsem si, že si to na festivalu doženu. Kde je lepší místo na psaní knihy než v lese pod skalami.

Tohle je klam, kterému jsem uvěřil úplně dobrovolně.

O spaní v hamace

Chtěl jsem si přírodu užít naplno, tak jsem nespal ve stanu. Pověsil jsem si hamaku mezi dva stromy, s výhledem přímo na oblohu. I to jsem si zdůvodnil prací — že to bude inspirace na další den psaní.

A povím vám, že když usínáte v lůně přírody, slyšíte věci, které v rušném městě nezaslechnete nikdy. Luční koníky. Vítr v korunách. Síť se pod vámi pomalu houpe a nad vámi jsou hvězdy.

Ve tři ráno začalo pršet. Nic dramatického — rychle jsem roztáhl plachtu nad hamaku a spal dál. Ještě chvíli jsem poslouchal, jak kapky dopadají na plachtu a jak vítr naráží do stromů, a pak jsem usnul znovu.

Ráno jsem měl notebook úplně suchý a úplně nepoužitý.

O tom, proč jsem nic nenapsal

Protože jsem si užíval přírodu, věnoval se kamarádům a chodil na program. To je celé vysvětlení a nemám k němu co dodat.

Kousek mě to štve a kousek ne. Psaní knihy o tom, jak jsem se naučil žít, se dá dostat do bodu, kdy vám brání žít. Ten víkend byl přesně to, o čem kniha je — a kdybych ho proseděl nad klávesnicí, bylo by to trochu směšné.

To ale nemění fakt, že mám manko. Půl kapitoly, přesně. Doháním to tenhle týden.

O přednášce, která mě dostala

Nejvíc mě zasáhli Michal Tlelka a Sofia Bočeva a jejich vyprávění s názvem 215 dní pěšky napříč Himálajemi.

Nepálský Great Himalaya Trail měří 1 700 kilometrů a říká se mu nejtěžší trek světa. Za celou historii ho prošlo asi sto lidí. Michala napadlo rozšířit ho o dvě další země a propojit nejzápadnější osmitisícovku, Nanga Parbat v Pákistánu, přes Indii a Nepál s tou nejvýchodnější, Kančendžengou.

Prvních tři sta kilometrů v Pákistánu šel sám. Pak se k němu přidala Sofia a společně to došli až do základního tábora pod Kančendžengou.

Od května do Vánoc. Víc než 3 600 kilometrů. 160 tisíc výškových metrů. 62 vysokohorských sedel, z nichž dvacet bylo nad pět tisíc metrů.

O malých příbězích

Seděl jsem na té přednášce a napadlo mě, na co si vlastně hraju se svým malým příběhem. Oni přešli nejvyšší pohoří světa. Já jsem zhubl a přestal brát.

Chvíli mě to drželo a pak mi došlo, že nemusím přejít Himálaje, abych někoho oslovil.

Michal se Sofií inspirují mě. Nikdy nepůjdu tam, kde byli oni, a stejně jsem z toho večera odcházel jiný, než jsem přišel.

Přesně tak si i můj příběh najde svoje lidi. Nebude jich tolik a nebudou to ti samí — ale někde je člověk, který sedí doma mezi čtyřmi stěnami a říká si, že je to normální. A možná mu ta kniha změní život tak, jak jsem si ho změnil já sám.

Kvůli tomu ji píšu.

Půl kapitoly dlužím. Doháním to tenhle týden.