Jozef Môstka

Ze dvou let svého života nemám ani jednu fotografii.

To jsou roky 2018 až 2020. Nebylo to tak, že bych nevycházel z domu — chodil jsem do práce, sedal mezi lidi, dělal, co jsem měl. Ale styděl jsem se. Za to, jak vypadám, i za to, jak trávím večery.

Ty vypadaly každý den stejně. Pokoj, drogy, pizza a chipsy, Simpsonovi dokola. Schizofrenické bludy jsem tehdy měl pod kontrolou, to nejhorší bylo za mnou. Zůstal stud a ten nikam neodešel.

Když přišla pandemie a s ní home office, bylo to úlevou. Konečně jsem nemusel mezi lidi.

Nikdo se v takovém stavu nefotí. Když dnes hledám, jak jsem tehdy vypadal, nenajdu nic. Ten člověk po sobě nezanechal ani jeden záběr.

Žárovka v ruce

Jmenuji se Jozef Môstka, je mi třicet devět let a žiju v Tvrdošíně na Oravě. Čtrnáct let pracuji jako programátor. Vyučil jsem se kuchařem-číšníkem a programovat jsem se naučil sám — bez školy, bez kurzu, čtením a zkoušením, dokud něco nezačalo fungovat.

To je ta část životopisu, která zní slušně.

Druhá část: v roce 2011 jsem půl roku v Bratislavě každý den bral pervitin. Feťoval jsem v domě, kde byly zdi potažené plísní a na zemi ležela stará matrace. Já a žárovka v ruce.

Pak jsem přestal. Chvíli to vydrželo. Dalších devět let jsem se k tomu vracel, pokaždé s přesvědčením, že to mám pod kontrolou. Naposledy v roce 2020.

Zhubl jsem a nepomohlo to

V roce 2017 jsem zhubl ze 130 kilogramů na 100. Cvičil jsem každý den, držel dietu. Fungovalo to.

Jen jsem řešil špatnou otázku. Řešil jsem, kolik jím. Ne proč jím.

V únoru 2018 jsem vážil 109,6 kilogramu. Pak jsem se přestal vážit. Ne proto, že bych zapomněl — proto, že jsem to vědět nechtěl.

Krabice na schodišti

8. června 2020 mi domů přivezli běžecký pás. Ráno v půl dvanácté stála krabice na schodišti, v pět odpoledne stál pás v obýváku. Sto deset kilo železa za 944,90 eura, který dokáže jet dvacet dva kilometrů za hodinu.

Koupil jsem ho proto, abych na něm patnáct minut denně chodil. Na víc jsem tehdy neměl.

O tři dny jsem se postavil na váhu. 155,3 kilogramu. Je to nejvíc, co jsem kdy naměřil, a bylo to první číslo, které jsem o sobě po dvou letech zjistil.

První tři měsíce šlo dolů devět kilo. Dalších jedenáct měsíců tři.

To je ta část, kterou v takových příbězích nikdo neříká. Že se člověk rozhodne, koupí si stroj za tisíc eur, chodí na něm celý rok — a skoro nic se nestane.

Otázka, od které jsem nemohl utéct

Bod zlomu přišel na podzim 2020 a nebyla za ním kniha ani dobrá rada. Byla za ním otázka. Za tři roky jsem se ze sta kilogramů dostal na sto padesát pět. Kde budu za další tři?

Z drog mě nakonec dostal útěk k mámě a její objetí. Bez podmínek a bez otázek. Pak přišlo ráno, kdy jsem si nastavil hranici, která platí dodnes.

V léčebně jsem nebyl. Abstinuji od roku 2021. Každý týden chodím do abstinentského klubu AK ZMENA v Tvrdošíně — sedneme si, řekneme, co se za týden stalo, a jdeme domů. Nic víc to není. A stačí to.

Co dělám dnes

Od března 2023 cvičím čtyřikrát týdně. Odběhal jsem patnáct půlmaratonů a jeden ultramaraton. Otužuji se. Lezu po ferratách.

10. července 2025 jsem stál na vrcholu Elbrusu. 5 642 metrů, nejvyšší hora Evropy. Vybral jsem si ji proto, že to pro mě byla největší možná výzva — pro chlapa, který si kdysi přes břicho nedokázal zavázat tkaničky.

Dnes vážím 105 kilogramů.

Proč o tom píšu

Sedm let trvalo dostat se odtamtud sem. Nešlo to přes diety ani přes tréninkové plány. Šlo to přes to, že jsem se musel zastavit u smutku, který jsem si nesl z dětství, a naučit se mít se rád. Napsáno je to jednoduše. Prožito to jednoduché nebylo.

Píšu o tom knihu. Jmenuje se 7 rokov k životu. Autobiografie, šest kapitol, vlastním nákladem.

Není to motivační příručka a nekončí se vítězstvím. Poslední kapitola převrátí vše předchozí naruby — a právě tím se to konečně pohne správným směrem. Co se v ní stalo, si nechám do knihy.

Průběžně sem přidávám i zápisky — kratší texty o tom, co vzniká, zatímco vzniká ta kniha.