Nechal jsem počítač nakreslit můj vlastní život

Napsal jsem si program, který vezme knihu a udělá z ní film.

Přečte text, sám si k němu vymyslí obrázky, pak je nakreslí, celou knihu načte nahlas a z obrázků a hlasu poskládá video. Člověk si to pak pustí jako pohádku, jenže ta pohádka je jeho vlastní kniha.

Ukázka nahoře je z mého zápisku o obraze s klínovým písmem. Ten text znáte, je to ten o větě, kterou jsem měl roky na zdi a nevěděl jsem, co v ní doopravdy je.

Původně jsem to stavěl pro jinou věc, ale zafungovalo to natolik, že to použiju i na Sedm let k životu.

Kde je háček

Nechat počítač nakreslit jeden hezký obrázek dnes umí každý. Problém začne, když jich potřebujete šest set a na všech má být ten stejný člověk.

A u mě je to ještě horší, protože ten člověk jsem já.

Během té knihy projdu čtyřmi různými těly. Hubené dítě. Pak chlap, který zhubl na sto deset a myslel si, že to má pod kontrolou. Pak sto padesát pět kilo a člověk, který se přestal vážit. A na konci znovu hubený, ale už jiný než ten první.

Kdyby to program nevěděl, nakreslí mi na každém obrázku toho samého chlapa. A to je horší, než kdyby nenakreslil nic — text by říkal jedno a obrázek druhé.

Co nefunguje

První, co člověka napadne: nakreslím si jeden obrázek sebe a pak ho budu počítači ukazovat jako předlohu.

Nefunguje to. Počítač si tu předlohu při každém použití trošku překreslí. Jednou trochu jiný nos, jednou trochu jinak posazené oči. Jednotlivě si toho nevšimnete, ale po dvou stech obrázcích máte na papíře někoho úplně jiného. A co je nejhorší, nemáte jak zjistit, kdy se to pokazilo.

Je to jako když si deset lidí za sebou šeptá větu do ucha. Na konci z ní vyjde nesmysl a nikdo neví, kdo ho udělal.

Co funguje

Přestal jsem mu ukazovat obrázek a začal jsem mu to popisovat slovy.

Každá postava má u mě dva popisy. V prvním je obličej — tvar, oči, obočí, nos, pleť, vlasy. Ten se nemění nikdy. Ve druhém je tělo a oblečení a ten se mění podle toho, ve které části knihy jsme.

Takže obličej zůstává můj a mění se jen to, kolik vážím.

Je to přesně to, co by dělal ilustrátor, kdyby knihu kreslil rukou. Měl by u sebe nalepenou kresbu obličeje, aby ho nezapomněl, a k tomu poznámku, jak ten člověk v této kapitole vypadá. Já jsem mu to jen napsal do souboru.

Zajímavé na tom je, že jsem ty fáze nemohl navázat na věk. Mezi kapitolou, kde vážím sto deset, a tou, kde vážím sto padesát pět, jsou dva roky a vypadám jako jiný člověk. A mezi první a poslední kapitolou je dvacet let a váha je skoro stejná.

Takže ne věk. To, kde v příběhu zrovna jsem.

Věci, které mě bavily nejvíc

Většinu času jsem strávil honěním chyb, které by mě nikdy nenapadly.

Talíř místo hodinek. V jedné knize byl předmět popsán jako něco velkého asi jako kapesní hodinky. Počítač ho zarytě kreslil jako mosazný talíř ležící na stole. Napsal jsem mu „malý". Nepomohlo. Napsal jsem „kapesní". Nepomohlo. Pomohlo až to, že jsem u každého jednoho obrázku musel dopsat, že se to celé vejde do dlaně a že to nikdy, ale opravdu nikdy neleží na stole jako talíř.

Děti, které stárnou. Jedenáctileté dítě mi vycházelo jako patnáctileté. Pokaždé. Ukázalo se, že to není moje chyba — všechny tyhle programy mají sklon kreslit děti starší, než mají být. Musel jsem mu vyjmenovat, co nemá kreslit: žádné dospělé proporce, ale ani žádné batole.

Slovo „on". Tohle je moje oblíbená. Program si u jedné nepojmenované postavy zapsal, že se jí říká „on". O dvě kapitoly později narazil na úplně jinou nepojmenovanou postavu, taky „on", spojil si je a nakreslil ji s cizím obličejem. Řešení bylo hloupé: řekl jsem mu, ať slova jako on, ona, muž a žena ignoruje.

Hlas, který přestane číst. Program, který knihu načítá nahlas, občas uprostřed odstavce prostě přestane. Nebo vám text místo čtení shrne vlastními slovy, jako byste se ho na něco ptali. Musel jsem to řešit tak, že si po něm kontroluji, kolik toho doopravdy přečetl, a když mu něco chybí, řeknu mu, ať to zkusí znovu.

Slova, která se nesmí. Některé obrázky mi odmítl nakreslit. Ne proto, že by na nich mělo být něco nevhodného — jen se mu nelíbila slova v zadání. V jednom případě stačilo vyměnit slova vyšetření, sestra, uniforma a sprchový závěs a všechno bylo v pořádku.

Kolik to stojí a jak dlouho to trvalo

Tohle lidi zpravidla překvapí.

Jeden obrázek vyjde na jeden a půl centu. Jedna kapitola i s dvaceti pěti minutami mluveného slova stojí asi sedmdesát osm centů. Celá kniha — šest set obrázků a deset a půl hodiny zvuku — vyšla na osmnáct eur.

Samotné video se skládá u mě na notebooku a to nestojí nic.

Načíst knihu nahlas se dá dokonce úplně zadarmo. Existují slovenské hlasy, které jsou volně dostupné, a Sedm let k životu je jimi celá načtená. Nula eur.

Dělal jsem na tom po večerech a o víkendech. První verze vznikla koncem července za jeden den, tehdy uměla jen audioknihu. Zbytek je práce čtyř dnů v polovině září.

Nejlepší na tom

Že to dělá, když já nedělám.

Večer spustím dávku a jdu spát. Program si mezitím přečte kapitoly, nakreslí obrázky, načte text a poskládá videa. Ráno je hotovo.

Z jednoho nočního běhu: osmnáct videí za hodinu a půl. Pak deset hodin čekal, jestli mu přibude další kapitola, a když nepřibyla, vypnul se.

Spal jsem osm hodin a za tu dobu mi někdo zilustroval kus knihy.

A ještě jedna věc, kterou bych neměl zamlčet: ten program jsem nenapsal celý sám. Psal jsem ho s Claude Code. Co bylo špatně, proč to bylo špatně a jak to udělat jinak — to jsem řešil já. Ale řádky kódu neťukal ručně člověk.