Teta Majka a díra v ledě

V lednu 2021 jsem stál po pás ve studené vodě zamrzlého jezera, s kusem ledu v rukou, obklopen lidmi, se kterými jsem se tu zimu pravidelně scházel při otužování. Na fotce to vypadá jednoduše — chlap v ledě, trochu úsměvný záběr. Za ní je ale kus cesty, který stál za vyprávění.

První vstup do ledové vody byl jiný. Byl jsem tam, se strachem i s hanbou za vlastní tělo. Tento den, o něco později, jsem už součástí skupiny — a to je přesně to, o čem je tato část knihy.

Za celým tím začátkem stojí moje teta Majka. V období, kdy jsem byl na dně — fyzicky těžký, vnitřně rozbitý — mě přijímala přesně takového, jaký jsem byl, bez podmínek. Nikdy netlačila, jen mě jemně posouvala směrem k pohybu. Nakonec mě dotlačila i k prvnímu otužování. Netušil jsem tehdy, že právě tento krok se stane jedním z bodů zlomu celého příběhu.

Z toho prvního, strašidelného vstupu do ledu se postupně stalo něco pravidelného — a s tím přišlo i něco, co jsem předtím nezažil: pocit sounáležitosti. Skupina lidí, kterým na mně záleželo, byla ostrým kontrastem k rokům samoty předtím.

Součástí této cesty byla i chvíle, kdy jsem si dovolil požádat trenérku o pomoc — a byl jsem spočátku odmítnut. Místo toho, aby mě to zlomilo, mě to posílilo. Uvědomil jsem si, že jsem si tento nový, skutečný život chtěl chránit. A že klíčem k tomu, abych v něm pokročil dál, bylo naučit se říkat „áno“ novým příležitostem, i když panoval strach.

Tento pasáž pochází z kapitoly Záblesk světla, co zmizel v tmě, podkapitoly Majka – můj největší opěrný bod a Jiskra, která zapálila naději.