45 kilo za 27 měsíců. Ani jedno vážení.

Váhu s připojením na telefon mám od podzimu 2017 a všechno, co jsem kdy zvážil, je uložené v jednom souboru. Dá se to vyexportovat do tabulky a podívat se na to jako na text.

Není to záznam o mojí váze. Je to záznam o tom, kdy jsem se na sebe byl ochotný podívat.

Podzim 2017

Vážím se skoro každý den. Někdy dvakrát — ráno a potom ještě jednou přes den, jako by se za pár hodin mohlo něco změnit.

Čísla se drží mezi stopěti a stosedmi. Mám za sebou první velké hubnutí a pár měsíců předtím jsem běžel svůj první závod. Tehdy jsem si o sobě myslel, že jsem sportovec.

Člověk, který se váží dvakrát denně, to má pod kontrolou. Nebo si to aspoň myslí, což je v tu chvíli totéž.

Potom se to prořídne

Konec listopadu. Začátek prosince. A šest týdnů nic.

V lednu 2018 je v tabulce 111,8. Za šest týdnů pět a půl kila nahoru.

Pamatuju si přesně, co jsem si tehdy řekl. Že to ještě není tak zlé. Že se to dá vrátit.

Tuhle větu jsem si opakoval ještě velmi dlouho potom, co přestala platit.

Ještě tři měření. Únor. Únor. A 22. března 2018, 110,3 kg.

Potom už nic.

Proč jsem přestal

Ne proto, že bych na to zapomněl.

Každé stoupnutí na tu váhu bylo zprávou, že se to nelepší. A já už jsem neměl čím tu zprávu vyvážit. Pokaždé, když jsem na ni stoupl, jsem ztratil kousek naděje — a člověk, kterému dochází naděje, si ji začne šetřit.

Tak jsem přestal. Ne rozhodnutím, ne nějakým prohlášením. Jednoduše jsem na tu váhu přestal chodit a tím se problém na chvíli vyřešil. Přestal jsem ho vidět.

Přestat se vážit je mnohem jednodušší než přestat přibírat. To je asi jediná věc z toho období, kterou umím říct jako poučku.

Zítra

Každé ráno jsem si řekl, že zítra. Zítra vstanu a začnu. Zítra přestanu se sladkým.

Nebyla to lež. V tu chvíli jsem tomu opravdu věřil. Proto to taky fungovalo — to „zítra" mi umožnilo přežít daný den, aniž bych se musel podívat na to, co dělám.

Zítra nepřišlo ani jednou. Dva a půl roku po sobě.

11. června 2020

Další záznam v tom souboru je z 11. června 2020. 155,3 kg.

Mezi těmi dvěma řádky je dvacet sedm měsíců a čtyřicet pět kilo. V deníku po nich není ani stopa — žádná stoupající křivka, nic, co by se dalo sledovat. Jeden bod dole a jeden bod nahoře.

To není chyba v datech. To je přesně to, co se stalo.

Ta prázdná plocha v grafu je období, kdy jsem o sobě nechtěl vědět nic. A číslo 155,3 tam není proto, že bych dokumentoval svůj pád. Je tam proto, že jsem se po dvou letech konečně postavil na váhu.

Tři dny předtím mi přivezli běžecký pás.

Píšu o tom v knize — kapitola Záblesk světla, co zmizel ve tmě.