Třetí podkapitola

Tento týden jsem napsal jednu z nejtěžších podkapitol celé knihy. V poslední kapitole, kterou právě píšu, jich bude víc — je to kapitola, kde se všechno, co jsem dosud popsal, začíná skládat dohromady.

Psal jsem o terapii, na kterou jsem začal chodit, protože jsem nevěřil, že dokážu milovat. Ne proto, že bych o tom nikdy nepřemýšlel — ale proto, že celý život jsem byl sám, a s tím přichází přesvědčení, že to tak už zůstane. Bál jsem se, že moje city zůstaly pohřbené někde v dětství, v chvílích, které žádné dítě nemá zažít. O tom, co přesně se tehdy dělo, je celá první kapitola knihy.

Tato poslední kapitola je jiná. Není o tom, co se mi stalo, ale o tom, co jsem s tím udělal o desítka let později — jak jsem se na terapii pravidelně vracel k témuž místu, k malému chlapci, kterým jsem kdysi byl, a učil se s ním být v jedné místnosti bez toho, abych před ním utíkal.

Perníčky, o kterých už jsem psal

Když jsem dnes zveřejnil fotku perníčků, které jsem pekl loni v prosinci, napsal jsem, že jsem při nich přemýšlel nad posledním terapeutickým sezením. Teď vím, proč mi to sezení tehdy tak dlouho zůstalo v hlavě — psal jsem právě o něm. Když jsem tu scénu tehdy zapisoval, měl jsem slzy na krajíčku. Přesně takové, jaké jsem měl tehdy nad plechem u trouby.

A hned potom přišlo něco jiného — úsměv, jaký jsem na tváři neměl už delší dobu. Ne proto, že by bylo všechno vyřešené nebo dokonalé. Ale proto, že jsem poprvé opravdu cítil, že je to v pořádku přesně takové, jaké to je.

Co z toho zůstává

Naučil jsem se při písaní této podkapitoly hodně — o tom, jak se člověk dokáže vracet na to samé místo znovu a znovu, dokud se z bolesti nestane jen vzpomínka, ne rána. Všechno, co jsem se naučil, je dnes zapsané ve třetí podkapitole poslední kapitoly knihy.

Tato pasáž je z kapitoly Démon, který změnil všechny masky, podkapitoly Návrat k malému Jožkovi (pracovní název podkapitoly, ještě se může změnit).