Startovní číslo 29 — první závod

17. září 2017. Beh Zubrohlavským chotárom, druhý ročník. Na startovním čísle mám dvacet devět a na fotce z cíle držím v ruce medaili.

Půl roku předtím jsem začal cvičit s trenérem Minem. Za těch šest měsíců šlo dole dvacet kilo. Poprvé v životě jsem měl pocit, že se hybím správným směrem — a tak jsem se na závod přihlásil spontánně. Vždyť už jsem přece sportovec.

Nebyl jsem. Na trati jsem si nadával. Že na co jsem se to dal. Že na to nemám. Že celé to cvičení, celé to hubnutí byl jeden velký omyl. Do cíle jsem doběhl téměř poslední. Mino tam čekal a podával mi ruku. Já jsem se zmohl jen na jednu větu: „Nikdo mi neřekl, že budeme běhat kopce!"

Všichni mě chválili. Já jsem z toho dobrý pocit neměl. Navenek úspěch — dvacet kilo dole, dokončený závod, medaile. Vevnitř jsem byl úplně ztracený. Strachy z dětství mě táhly dolů i tehdy, když to zvenku vypadalo, že vyhrávám.

Byli tam tehdy i maminka s otčímem. Poprvé a naposledy mě maminka viděla sportovat. Nevěděla, co se ve mně ten den děje. A já jsem dnes rád, že to nevěděla — a že mě viděla doběhnout do cíle.

Kapitola, ve které o tomto dni píšu, se jmenuje Záblesk světla, co zmizel ve tmě. Ten název nevznikl náhodou. Poslední vážení z toho období mám zapsaná z února a března 2018: 109,6 a 110,3 kg. Potom záznamy na dva roky končí. Další zápis ve váhovém deníku je až z 11. června 2020 — 155,3 kg. Mezi těmi dvěma čísly jsou dva roky, o kterých budu psát jindy.

Závod z roku 2017 byl záblesk. To, co přišlo po nich, je důvod, proč tuto knihu píšu.