Nápad, který přišel dvakrát

Před osmi lety mi kolegové v práci řekli, že bych měl napsat knihu. Seděli jsme spolu a já jsem jim vyprávěl, co jsem do té doby zažil — život na ulici, půl roku bez výplaty, jak jsem se sám naučil programovat, přestože jsem ve škole na kuchaře propadal. Byl jsem tehdy totálně ztracený, občas jsem si dal pervitin. Nápad mi přesto připadal dobrý, i když s takovým životem, jaký jsem měl, by z toho tehdy bylo jen fiasko.

Stejný nápad mi přišel znovu o osm let později. Vnukla mi ho jedna konkrétní situace — pěkná, trochu směšná, s jedním kolegou a sázkou, kterou jsem s ním uzavřel. Je to jedna z mála pasáží v knize, u kterých jsem se při psaní sám smál. Nechám si ji na kapitolu, kam patří.

Rozdíl mezi tehdy a teď je jednoduchý: tehdy jsem měl nápad bez příběhu. Dnes, když mám hotových pět z šesti kapitol, mám téměř kompletní příběh. Předchozí kapitolu jsem dopsal před rokem, loni v květnu — tehdy příběh ještě kompletní nebyl. Kapitola, kterou píšu teď, je ta, ve které se uzavřel úplně.

Proč o tom teď píšu

Když jsem seděl nad touto částí knihy, uvědomil jsem si něco, co jsem předtím neviděl tak jasně — že ten samý nápad může dvakrát projít touto hlavou a znamenat dvě zcela odlišné věci. Poprvé byl únikem před vlastním životem. Podruhé byl uznáním, že ten život už se dá říct nahlas.

To je vlastně i důvod, proč tuto knihu píšu — ne proto, aby dokázala, že „všechno jde", ale proto, aby ukázala, co to opravdu stálo.

Píšu o tom v knize — kapitola Život je krásný, podkapitola Všechno jde.