Mýtus o tichu na útulně

V sobotu 15. srpna jsem se vydal pěšky z Medvedzia na Útulňu pod Magurkou. V batohu notebook, v hlavě jeden cíl: napsat kus knihy jinde než za vlastním stolem.

Ve středu jsem tu psal o tom, jak jsem si vůbec poprvé sedl psát mimo domov — v kavárně, s čajem a notebookem, když jsem čekal na Hanku. Útulňa byla další krok téhož experimentu, jen o něco výš a o něco dál od civilizace.

Představa byla jasná — hora, ticho, nikdo kolem. Realita byla úplně jiná. Cestou jsem potkal lidi ze Žarnovice, kteří se mě ptali, co tu dělám s notebookem uprostřed lesa. Řekl jsem jim pravdu: hory mi změnily život, tak jsem si myslel, že trochu z jejich atmosféry dostanu do knihy. A oni nebyli poslední. Za celý den se přes útulňu prehnalo tolik lidí, že jsem měl pocit, jako bych si sedl psát na lavičku u hlavní cesty, ne do hor. S téměř každým jsem prohodil aspoň pár slov — kdo jste, odkud, kam jdete, co tu dělám já.

Je to věc, na kterou jsem předtím vůbec nemyslel. Když si představíte, že půjdete psát knihu na místo jako útulňa, představíte si samotu. Ve skutečnosti je to jedno z nejfrekventovanějších míst, jaké znám — a to mě překvapilo víc než cokoli jiného z toho dne.

Přesto — nebo možná právě proto — jsem odpoledne, kolem jedné, měl hotovo. Nejdelší a nejsyrovější část knihy, jakou jsem dosud napsal. Nebudu tu prozrazovat, o čem přesně je; to patří knize, ne zápisníku o psaní. Řeknu jen tolik, že to byla kapitola, kterou jsem s sebou nosil dlouho, a psát ji obklopen cizími lidmi, kteří se se mnou bavili o úplně běžných věcech, byl zvláštní kontrast. Možná přesně ten, který jsem potřeboval.

Sbalil jsem notebook, naposledy se ohlédl na útulňu a vydal se dolů. Cestou jsem si uvědomil jednu věc: knihu jsem si představoval psát v tichu. Nakonec vzniká uprostřed lidí — v kavárně, na útulně, všude tam, kde jsem si myslel, že budu sám, a nebyl jsem.