Poprvé jsem držel svou knihu v ruce
Rukopis své autobiografie 7 let k životu jsem dopsal 24. října 2026. O týden později jsem ho poprvé držel v ruce. Zatím ne jako hotovou knihu, ale jako vytištěný rukopis pro první čtenáře, takzvané alfa čtenáře. Jsou to lidé, kteří knihu čtou ještě před vydáním.
Čtyři kusy za 60 eur
Nechal jsem si vytisknout čtyři kusy v tiskárně Expresta. Stálo to 60 eur.
Celou přípravu k tisku za mě udělala umělá inteligence. Navrhla dočasnou obálku, dala ji do požadovaného formátu, zalomila text, vytvořila objednávku a všechno zpracovala. Já jsem mezitím dokončoval poslední detaily v knize a nakonec jsem už jen klikl na zaplatit a objednat.
Je to přece jen rukopis a nejsem tak sentimentální, abych kvůli čtyřem kusům strávil čtyři dny navrhováním obálky a zalamováním. Až to bude potřeba, svěřím tuhle práci do rukou profesionálů, kteří se postarají o finální verzi. Novou obálku už dělá grafička a čekám na její první návrhy.
Jak mi AI pomohla s psaním
Umělá inteligence mi nepomáhala jen s tiskem. Pomohla mi i s psaním. Přece jen jsem člověk, který na základní škole dělal každý rok opravku ze slovenštiny. Text, který bych napsal úplně sám, byste číst nechtěli.
Všechno v knize je moje: příběh, zážitky, myšlenky i slova. AI mi pomohla dát tomu podobu, která se čtenáři dobře čte. A co nezvládla ona, zvládneme teď během dalšího půl roku společně se zkušenou redaktorkou.
Komu je dám
První kus dostane Mino, můj trenér a zároveň člověk, díky kterému jsem tím, kým jsem.
Druhý dostane teta Majka, za to, že mě neopustila, když mi bylo nejhůř.
Třetí dostane můj šéf, za to, že při mně stál v těch nejtěžších životních chvílích, i když asi netušil, jak těžké ve skutečnosti byly.
Čtvrtý dostane Hanka, moje polovička. Protože i ona je součástí tohoto příběhu víc, než jsem si kdy myslel.
Čekání
Ve středu mi přišel mail, že kniha je na poště. Musel jsem čekat až do neděle, než se vrátím na Slovensko a poprvé ji uvidím.
Když jsem držel krabici v ruce, cítil jsem v sobě zvláštní napětí. Věděl jsem, že je to jen rukopis, ale stejně jsem byl strašně netrpělivý.
Když jsem ji otevřel, naplnil mě pocit zadostiučinění. Je to tady. A zároveň jsem věděl, že mě čeká ještě půl roku práce na celé knize.
Tohle jsem napsal já?
Nejdřív jsem ji prolistoval, protože jsem nemohl uvěřit, jak je tlustá. Když jsem ji začínal psát, myslel jsem si, že to bude taková knížečka, příručka. Teď mám v ruce plnohodnotnou knihu s 300 stranami.
Tohle jsem napsal já? Člověk, který si nedokázal zavázat tkaničky, protože mu v tom bránilo břicho? Který na základní škole dělal každý rok opravku ze slovenštiny?
Jak voní vlastní kniha
Pak jsem si k ní přičichl. Cítil jsem vůni, jinou, než jakou popisuji v knize při svých prvních procházkách. A jinou, než jak voní fantasy kniha, kterou čtete v kavárně nebo ve vlaku. Voněla mým životem. Utrpením, pády a prohrami, ale i malými vítězstvími.
Všemi těmi příběhy, které jsem musel prožít jednou doopravdy a pak znovu a znovu, když jsem o nich psal, četl je a opravoval.
Pak jsem si přečetl závěrečnou kapitolu. A znovu mi vhrkly slzy do očí.
Čeho se bojím
Bojím se, že mi řeknou, že ji nedočetli do konce. To by byla velká škoda. Každá kapitola je o úplně jiném člověku, a přitom pořád o tom samém. To pochopí až ten, kdo knihu dočte do konce.
Tyhle zápisky píšu souběžně s knihou 7 let k životu.