Udělal jsem to znovu: přepsal jsem první kapitolu své knihy

Rukopis knihy 7 rokov k životu v Google Dokumentoch, otvorený na titulnej strane prvej kapitoly Život domaseda, vľavo osnova podkapitol.

Udělal jsem to znovu. Znovu jsem přepsal část knihy 7 let k životu.

Začalo to nevinně

Rukopis je dopsaný a redaktorka se k němu přidá v prosinci. Do té doby knihu procházím sám, pěkně od začátku, v aplikaci, kterou jsem si na to naprogramoval.

Když jsem četl první podkapitoly, zhrozil jsem se. Ty, které jsou na konci knihy, jsou úplně, ale úplně jiné než ty na začátku.

Proč je začátek jiný než konec

Dává to smysl. Když jsem začátek psal, teprve jsem začínal. Nevěděl jsem ještě, o čem kniha bude. Co má vyjadřovat a jaký má mít obsah. A hlavně jsem vůbec nevěděl, jak se píše kniha.

Teď, o tři roky a 300 stran textu později, mám úplně jiný styl psaní.

První verze: jedna věta o bezdomovectví

Proč píšu „znovu“? Protože tohle je jako déjà vu. Už jsem to jednou dělal.

V první verzi knihy první kapitola vůbec neexistovala. Bylo tam jen pár odstavců o mé minulosti, o dětství. To, že jsem byl bezdomovec, tam bylo zmíněno doslova jednou větou. To, že jsem bral pervitin, dvěma.

Můj mentor mi tehdy řekl, že tohle musím rozepsat. Tak jsem to rozepsal do devíti podkapitol.

Druhá verze: devět hubených podkapitol

Tehdy jsem si myslel, že jsou to plnohodnotné kapitoly. Když jsem je četl teď, už mi tak nepřipadaly. Byly hubené. Nebyly v nich zachycené podstatné pocity ani události.

Třetí verze: dvanáct podkapitol

První kapitola se jmenuje Život domácího patrona. Původně měla devět podkapitol. Dopsal jsem tři úplně nové a obsah ostatních jsem zdvojnásobil.

Z pár odstavců je tak dnes dvanáct podkapitol. Teď je to už správně.