Jozef Môstka

Natáčel jsem podcast Šťava života ve Slovenském rozhlase

17. listopadu 2026 jsem byl ve Slovenském rozhlase natáčet podcast Šťava života. Hodinu jsem mluvil o svém životě a o knize 7 let k životu.

Deset mailů, dvě odpovědi

Knihu vydávám sám, bez nakladatele. Abych ji zpropagoval, rozeslal jsem před dvěma měsíci asi deset mailů podcastům, jestli by se mnou někdo nechtěl natočit rozhovor.

Odepsali dva. Oba mi napsali, ať se ozvu v listopadu. Ozval jsem se. A oba mi odepsali, že teď mají plno.

Dalších deset, odeslané dva

Nevzdal jsem se. Napsal jsem dalších deset mailů. Odeslal jsem ale jen dva. Jeden z nich do Slovenského rozhlasu.

Čekal jsem, že to bude zase trvat dva měsíce jako předtím. Jenže z rozhlasu mi odepsali hned druhý den. Napsali, že můj příběh si zaslouží větší prostor, a pozvali mě na natáčení podcastu Šťava života. Hned na další týden.

Byl jsem pořádně překvapený. Úplně mě to zaskočilo. A nesmírně mě potěšilo, že mají o můj příběh takový zájem. Navržený termín jsem nemohl, tak jsme se domluvili o týden později.

Rozhlas není youtuber

Jít na podcast k nějakému youtuberovi je dnes celkem normální. Ale když vás pozve Slovenský rozhlas? Cítil jsem se trochu poctěný. A moc jsem se těšil.

Bez klávesy Delete

Když jsem tam přišel, cítil jsem se zvláštně. Ne nervózně. Jen zvláštně.

Napsat knihu se dá zvládnout. Sedíte u počítače, nikdo se na vás nedívá, máte čas přemýšlet, škrtat a přepisovat. Ale mluvit o svém životě cizímu člověku do mikrofonu, bez možnosti zmáčknout klávesu Delete? To je něco úplně jiného.

Celý rozhovor šel podle mě velmi dobře. Byla tam jedna pasáž, kdy jsem chtěl zmáčknout Delete. Ale neměli ho tam.

„Jsem Jozef a bral jsem pervitin“

Na konci, po hodině mluvení, jsem se sám sobě divil, jaký je ze mě najednou řečník.

Píšu to i v knize a řeknu to i vám. Peťo mi to v abstinentském klubu často připomíná. Když jsem tam přišel poprvé, řekl jsem: „Jsem Jozef a bral jsem pervitin.“ A byl jsem zticha. Nic víc jsem neřekl. Tehdy jsem ještě vůbec neuměl mluvit.

Že to dnes umím, vděčím z velké části právě Peťovi a našim abstinentským klubům. A samozřejmě i knize. Když to jednou napíšete, pak se vám o tom mluví snáz.

Tyhle zápisky píšu souběžně s knihou 7 let k životu.