Chodím do ledové vody, protože se mi nechce
Začala otužovací sezóna. O otužování píšu v knize 7 let k životu hodně, protože právě ono mi skutečně změnilo život. Na začátku jsem tomu ale vůbec nevěřil.
Věta v obchodě
„Jožko, pojď otužovat. Změní ti to život.“
Tohle mi jednou v obchodě řekla moje teta Majka. Vážil jsem tehdy 155 kilo a nad její větou jsem si v duchu nepomyslel vůbec nic. Šlo mi to jedním uchem dovnitř a druhým ven.
Proč bych měl chodit do vody? Mou jedinou denní náplní bylo ráno vstát a jít do práce. Po práci jít domů, cestou si koupit igelitku sladkostí a večer je všechny sníst.
Pochopil jsem to až na Elbrusu
Že měla pravdu, jsem pochopil až 10. července 2025, když jsem stál na vrcholu Elbrusu. Až tam mi došlo, že tehdy v tom obchodě Majka věděla, o čem mluví.
Jak mi otužování změnilo život a proč právě ono, tady neprozradím. To je v knize.
První ponor letošní sezóny
Letos jsem poprvé vlezl do vody 5. října. Voda byla strašně studená. Vydržel jsem v ní jen minutu a půl a musel jsem vylézt. Nepamatoval jsem si, že je to až tak studené.
Teď, šest let po svém prvním ponoření, chodím otužovat znovu. Pravidelně, dvakrát až třikrát týdně po práci.
Letos sám
Loni jsem chodil s kolegy. I o nich je něco v knize. Letos jsem na to zůstal sám. Nikdo tomu nepřikládá takovou váhu jako já. Nikomu z kolegů otužování nezměnilo život tak jako mně.
Občas zavolám někoho z původní otužilecké skupiny. Naposledy to byla Marcelka, o které v knize píšu hodně. A už se těším, kdy se mnou půjde Majka.
Proč se mi nechce
A chodím tam proto, že se mi nechce. Ó, jak strašně se mi nechce. Jít v zimě do studené vody, když je venku minus dvanáct. Strávit tím 45 minut dne, když bych mohl sedět u televize. Trpět ve vodě a mít pocit, že mi zamrzá každý orgán v těle.
Proč tam chodím stejně
Nechce se mi, ale nechci být ten, komu se nechce. Nechci být ten, kdo hledá výmluvy. A čím častěji tam půjdu, tím víc se mi ta myšlenka zaryje pod kůži. A možná, možná jednou přijde den, kdy se mi jít bude chtít.
Nechci být líný. U televize jsem ztratil polovinu života a už ji nikdy nechci vidět.
Raději budu v zimě v mrznoucí vodě, kde cítím život. Cítím, jak mi studená voda stahuje cévy. Cítím, jak mi svaly svírají každý orgán v těle. Cítím, jak mi mrznou chodidla a každý prst na noze i na ruce.
A chci to cítit. Žádný seriál ani balíček chipsů vám takový pocit nenahradí.
Nechce se mi. Ale musím tam chodit, abych nezapomněl, že žiju.
Kde o tom píšu v knize
Začátky otužování popisuji v kapitole Záblesk světla, co zmizel v tmě, v podkapitolách Majka – můj největší opěrný bod a Jiskra, která zapálila naději. Je tam i to, proč byla teta Majka v tom období pro mě tak důležitá a jak jsem se poprvé v životě cítil součástí skupiny.
Tyhle zápisky píšu souběžně s knihou 7 let k životu.