Napsal jsem poslední slovo své knihy
V sobotu 24. října 2026, pár minut před půlnocí, jsem napsal poslední slovo své autobiografie 7 let k životu. Konec.
Plakal jsem. Když jsem se uklidnil, přečetl jsem si poslední kapitolu ještě jednou, abych si ověřil, jestli je opravdu hodná konce knihy. Je. A rozplakal jsem se znovu.
První verze nebyla konec
První verzi rukopisu jsem dopsal v květnu 2025. Když jsem ji dopisoval, prožíval jsem nejkrásnější chvíle svého života. Myslel jsem si, že tohle je všechno. Že tohle jsem měl v životě dokázat a nic víc se mi už nepřihodí.
Jak strašně jsem se mýlil.
Kniha tehdy končila plánem, že jdu na Elbrus. Na samotném Elbrusu jsem ještě nebyl a o tom, co přijde potom, jsem neměl ani tušení.
Proč jsem se k rukopisu vrátil
K rukopisu jsem se vrátil v srpnu 2026. Několik lidí, kteří první verzi četli, mi řeklo, že ji mám vydat. Chtěl jsem, ale uvědomil jsem si, že bych šel ven s nedokončeným příběhem.
Plánoval jsem dopsat jednu kapitolu. V její polovině jsem zjistil, že je příliš dlouhá, tak jsem ji ukončil a začal psát další. Nakonec přibyly dvě celé kapitoly, 24 podkapitol. Každá kapitola této knihy je o úplně jiném člověku, a přitom o tom samém. Ty poslední dvě nejsou výjimkou.
O čem jsou, tady neprozradím. Ty nechávám pro čtenáře.
Co bude dál
Rukopis je dopsaný, ale kniha ještě není hotová. Teď ji čeká redakce, korektura, obálka a sazba. Vydávám ji vlastním nákladem, takže každý z těchto kroků si zařizuji sám a o každém budu psát tady.
Tyhle zápisky píšu souběžně s knihou 7 let k životu.