Nevzdávej se snů jen proto, že jsou velké

Kdysi dávno jsem si představoval, že pojedu na turistiku do Nepálu.

Netrvalo to dlouho. Zahodil jsem to skoro okamžitě, protože jsem byl příliš tlustý a bylo mi jasné, že to je nemožné. Ne těžké, ne vzdálené — nemožné.

Takhle se člověk zbavuje snů nejrychleji. Ani je pořádně nedomyslí a už ví, že to není pro něj. Nemusí přitom ani selhat. Stačí, že si ten sen nikdy nepustí do hlavy.

Věšák

První z těchhle fotek jsem vyfotil 12. listopadu 2023. Je na ní dřevěný věšák na medaile a jedna jediná medaile — z pětikilometrového závodu v Zakopaném, mého prvního.

Sedm prázdných řad a jedna stuha.

Koupil jsem si ho hned po tom závodě. Byl jsem výborně nastartovaný a věděl jsem, že to bude pokračovat. Věšák na medaile, když máte jednu, je dost troufalé gesto — ale tehdy jsem měl přesně ten typ nadšení, při kterém se takové věci dělají.

Dal jsem si na něj vyrýt: Nevzdávej se snů jen proto, že jsou velké.

Už nevím, jestli jsem to někde našel, nebo mě to napadlo. Asi mě to napadlo.

Podstatné je, kdy jsem si to napsal. Ne na konci, když je co ukazovat. Na začátku, když to bylo ještě úplně otevřené a nikdo — ani já — nevěděl, jestli na tom věšáku někdy něco přibude.

Sny, o kterých jsem nesnil

Druhá fotka je z dnešního rána.

To, co se mezi těmi dvěma fotkami stalo, ale není o počtu medailí.

Když jsem začal sportovat, začaly se mi otevírat sny, o kterých jsem nikdy předtím nesnil. To je na tom to zvláštní — ne že bych po něčem toužil a nešlo to. Mě to prostě nenapadlo.

Že budu běhat? Já? To nebyl zahozený sen. To byla věc natolik mimo, že se ani nesní.

Nepál byla jediná představa, kterou jsem si tehdy vůbec dovolil, a i tu jsem zahodil za pár vteřin. Všechno ostatní, co jsem od té doby zažil, přišlo bez toho, abych o tom předem snil.

Píšu o tom v knize víckrát. Je toho podstatně víc.

A teď to, co k tomu patří

Momentálně neběhám.

Poslední půlmaraton jsem v červnu nedoběhl. Ze zdravotních důvodů — co přesně se stalo, o tom píšu v knize a tady to rozebírat nebudu. Lékaři mi řekli, ať si dám aspoň měsíc úplnou pauzu.

Dal jsem si ji. Pak přišly dovolené. A pak se naplno rozběhlo psaní knihy, k tomu rodina, zuška, posilovna — a běh se mezi to všechno prostě nevešel.

Hýbat se jsem nepřestal. Posilovnu mám čtyřikrát týdně, do hor chodím, v zimě lezu do ledové vody. Vypadl běh, ne všechno.

Občas si ještě jdu zaběhat s přítelkyní nebo sám. Ne pravidelně. A každých pár týdnů si řeknu, že odteď už doopravdy — a nikdy z toho nic není.

Píšu to sem, protože je to přesně ten typ věty, který si lidé myslí a nenapíšou ho, protože zní jako selhání. Nemám na to hezkou pointu.

Proč to motto zůstává

Protože není o medailích.

Je o tom, že sen se nezahazuje kvůli jeho velikosti — a že ty nejlepší věci mi přišly tehdy, když jsem o nich ani nesnil.

Věšák zůstává na zdi tak, jak je. Sedm let zpátky by tam nevisel vůbec.