Den, kdy jsem si hrál na spisovatele

6. ledna 2025, pondělí, 11:11. Tak to stojí v rohu obrazovky na fotce, kterou jsem si ten den udělal v kavárně.

Čekal jsem ve městě na Hanku, až skončí v práci, a náhodou jsem měl s sebou notebook. Tak jsem zašel do kavárny, objednal si čaj a řekl si: zahrám si na spisovatele. Kdo by se aspoň jednou nechtěl cítit jako skutečný spisovatel? Sedět v kavárně u čajíku a psát knížku?

První podkapitoly jsem napsal už začátkem prosince 2024, doma. Tohle bylo poprvé, co jsem psal někde jinde než za vlastním stolem. A právě v té kavárně jsem dopsal poslední podkapitolu první kapitoly. Kapitola se jmenuje Život domaseda a ta podkapitola Bod zlomu.

Píšu v ní i o videu, které mě tehdy nakoplo — [https://www.youtube.com/watch?v=ZXsQAXx_ao0](Shia LaBeouf, „Just Do It"). Pokud jste ho viděli, víte, že zní divne, afektovaně a neuvěřitelně. Chlap křičí do kamery, abyste šli za svým snem. Jenže mně se tehdy stalo mantrou, kterou jsem přesně v té podobě potřeboval.

Sen sedět v kavárně a psát knihu jsem přitom nikdy nemal. Splnil se mi sen, který jsem si nesnil. Takových splněných nesněných snů popisuji v knize víc, hlavně v pozdějších kapitolách — a jsou to ty nejlepší věci, které se mi staly.

Ten největší z nich mi ten den přišel po práci naproti. Zavřel jsem notebook a šli jsme se spolu projít do zámeckého parku.